BELLA A ŠTĚPÁN
Dva influenceři, jedna newsletterka
Ahoj,
čas na čerstvou várku roztěkaností z internetu. Tentokrát ve formátu osobních zamyšlení nad zdánlivě banálními popkulturními střípky. Od zvířecích influencerů po ty lidské.
Začneme od konce - od roztomilých zvířátek
Pamatujete si první celovečerní úspěch režiséra Olma Omerzu “Rodinný film”?
Pokud ano, možná se vám taky vybaví scény, při kterých sledujeme opuštěného psího trosečníka. Vzpomínám si, že mi můj kamarád, režisér a hudebník Šimon Holý, který k Rodinnému filmu dělal hudbu, popisoval, že právě scény se smutným opuštěným psem byly podle Omerzu(a) klíčové z hlediska jednoho zajímavého momentu - diváctvo má totiž tendenci víc soucítit s psím (zvířecím) hrdinou, než s lidmi v podobně bezútěšné situaci.
Často si na tuhle observaci poslední dobou vzpomenu v souvislosti s devastující válkou na Ukrajině. Sama na sobě totiž pozoruju, že mě zvířata dokážou dojmout snad víc než lidi. Někdy mě ta myšlenka vyděsí a připadám si jako bych neobstála v testu lidskosti. Ale nechápejte to špatně - tíseň a smutek cítím z mrtvých, zraněných, z utíkajících žen a dětí, z vojáků ve válečné zóně, z vlaků plných lidí s prázdnýma očima a plnými kufry, které obsahují pár pozůstatků “normálního” života. Normální v uvozovkách, protože naše normalita se čím dál víc posouvá…
Ale mám tendenci online daleko více reagovat na příspěvky se zvířaty. Dojala mě virální fotka fierce ženy, která omotaná vodítky manévruje s psí smečkou pryč z válečné zóny, nebo žena co v náručí převedla 17 km svého starého psa, a spousty dalších fotek lidí s kočkama s prázdnýma nebo vyděšenýma očima. A ze všeho nejvíc mě dojal příběh virálního kocourka Štěpána z Charkova.
Stephan neboli Štěpán je jedna z mnoha internetových senzací, které bezmyšlenkovitě sdílíme ve feedech. Jeho virální sláva na Tiktoku a Instagramu je jednoduchá a spočívá ve fotkách a videích pohodářského kočičáka s packou ležérně opřenou o stolek u kterého “vajbuje” u drinku. Pokud jste za poslední rok otevřeli sítě, je víc než pravděpodobné, že jste na Štěpána narazili. Je totiž ztělesnění toho, čemu my mileniálové říkáme “mood”.
Jenže v posledních pár týdnech se z vlastně celkem anonymního bytu a kočičího pohodáře stal další ze symbolů války. Byt, který by mohl být kdekoli na světě, totiž je nebo spíš byl, na sídlišti v Ukrajinském Charkově. Pro generaci internetových lidí zvyklých na konzumaci roztomilého obsahu tohle mohlo znamenat o dost větší “dělo” a reality-chceck než sledování zpravodajských účtů a kanálů. Pokud si dokážeme odosobnit hrůzy války, které jakoby se nás netýkaly, najednou na nás vyskočí tam, kde to čekáme nejmíň. Na pohodovém instaúčtu.
A místo barevných drinků dostaneme fotky ohořelého paneláku a smutného kocoura, kterého jeho lidé odvážejí pryč. Štěpán je teď se svýmí páníčky ve Francii, dostal se tam s pomocí Monacké asociace světových influencerů a bloggerů a na svém Instagramu se mimojiné snaží upozorňovat na organizace, které během ukrajinské krize pomáhají zvířatům. A říká všem, že je třeba pomoci zastavit válku.
V souvislosti se smutnýma očima kocoura Štěpána jsem si vzpomněla na další zajímavost, která mi uvízla v paměti díky sledování Netflixovské série Explained.
V díle věnovaném psům série zmiňuje, že “psí oči” jsou evoluční důsledek přizpůsobení se životu s lidmi. Psi totiž zjistili, že smutný oči v lidech vyvolávají ochranitelské pudy, nebezpečně se totiž blíží pohledům malých dětí a my máme tendenci jim podlehnout. Možná, že na první dobrou jako člověk bez dětí nedokážu tak silně empatizovat s miminky jako se zvířaty, která kolem sebe mám. Ale díky tomuhle “snadnému” evolučnímu triku jde možná jen o “full-circle” moment a moje empatie je stejná jako všech, kdo děti mají.
V neposlední řadě jsem si na Štěpána vzpomněla, když jsme jeli o víkendu do Berlína a sdíleli kupé s paní, která evidentně utíkala stejným směrem. Vypadala jako milá teta v pohodlné teplákovce s kufrem, velkou taškou a malým jorkšírem, kterému moje nejlepší kamarádka pravidelně uvolňovala místo, aby si mohl zdřímnout vedle paničky. Nemáme ho hladit, je ve stresu, vysvětlila nám paní úsporně. Chápali jsme to. A sledovali, jak na nádraží v Drážďanech na nástupišti odchytila místního dobrovolníka, který ji instruoval, kam jít. Nádraží po celé Evropě, zdá se, jakoby se proměnili v malé přístavy pro lidi a zvířata na přestupu mezi normalitou a “normalitou”. Zatím sama nevím, jak se všemi pocity, které to ve mě probudilo naložit.
Na pražském Hlavním nádraží takhle už od roku 2015 funguje Inciativa Hlavák, která pořád nabírá dobrovolníky. Klidně jen na pár hodin týdně.
Nejdiskutovanější nose job planety
Od války k Hadidkám je to docela skok. Ale možná, že ne tak velký jak by se mohlo zdát. Je to jen nějaký ten týden (ve skutečnosti dva týdny), co se internetem módy prohnala kauza Gigi Hadid a jejího gesta na podporu Ukrajiny. V instagramovém příspěvku oznámila, že část svých honorářů za probíhající fashionweeky věnuje právě na pomoc Ukrajině. Zmínila také svoji dlouhodobou podporu Palestině (což ovšem tak nějak některým médiím ze zpráv o jejím gestu vypadlo, ups). Hadid je dlouhodobě podporovatelkou Palestiny - právě tam totiž sahají její kořeny.
Ale tento týden se v módních a bulvárních kruzích mluví o její sestře Belle. Konkrétně v souvislosti s rozhovorem, který dala magazínu Vogue, ve kterém se svěřila, že si ve 14.letech nechala upravit nos.
Tahle informace má spoustu vrstev, tak si jí pojďme oloupat jako cibuli.
V bulváru se o jejích potenciálních úpravách spekuluje dlouhodobě a jak vypichuje ve svojí newsletterce redaktorka Jessica DaFino zásadní kousek rozhovoru nemusí být v tom, co vypichují média - tedy ve zmínce, že změny Hadid dnes lituje, protože by si přála mít nos, který je dědictvím jejích předků, ale v části, kde Hadid uvažuje o tom, jak se dlouhodobě cítila “jako ta ošklivější” ze sester:
“Byla jsem ta tmavovlasá. Nebyla jsem cool jako Gigi, nebyla jsem tak společenská. To o mě lidé říkali. A bohužel, když ti někdo něco dlouho opakuje prostě tomu začneš věřit. Vždycky jsem se ptala sama sebe co holka jako já dělá v tomhle byznysu? Holka s neskutečnými nejistotami, úzkostmi, depresí, s poruchami příjmu potravy, s nejistotou vyplývající z body-image, ta, která nesnáší, když se jí někdo dotýká a má sociální fóbie.”
Tohle všechno se totiž dá vztáhnout dokonale na celý náš systém standardů krásy a mašinérie, která nás od malička srovnává s nedosažitelnými modely a vytváří další a další, kterých nemůžeme dosáhnout. I dnes, v době, kdy “být sám sebou” je zdánlivě snazší než dřív. Je jedno, jestli jsme v pozici modelky/influencerky, která z podstaty své práce “musí být krásná”. Každý*á z nás má svoje malé obsese a touhy, které beauty-systém živí. Vždycky tu budou existovat produkty, které nám zlepší pleť, vybělí zuby, prodlouží vlasy a co já vím. Je to uroboros.
Další důkaz toho, jak špatně se tahle “hra” dá vyhrát je další vrstva téhle kauzy.
Ta, která upozorňuje na to, že proceduru tehdy musela schválit Bellina matka, sama bývalá modelka, Jolanda Hadid. A nejen to, internet si znovu rád připomněl videa kde Jolanda v reality-show Real Housewives of Beverly Hills, která rodinu ve své době proslavila, upozorňuje dcery na to, že by se měly krotit s jídlem. Uroboros beauty-traumatu, který se dědí z genrace na generaci je totiž v tomhle případě viditelnější než jindy.
A poslední vrstva, ta nejviditelnější, je onen poděděný nos. Bellino povzdechnutí nad tím, že by si bývala radši přála mít nos jako její předci totiž konečně jasně artikuluje kolonialismus našeho systému krásy, který je postavený na eurocentrismu
Bílé, Evropské je jediné krásné a ideál “pršáčku” je dlouhodobý trend nejen “u nás”, ale i jinde. Pršáček kolonizoval. Vzpomněla jsem si na dceru máminy arabské přítelkyně, která si svůj arabský nos taky nechala před pár desítkami let upravit k obrazu eurocentrickému. A už tehdy zmiňovala, že jde o zákrok, který je v Sýrii, odkud pochází, naprosto běžný.
Tím, že se v poslední době klade větší důraz na diverzitu a hlasitě mluví o dekolonizaci i v souvislosti s krásou a jejími standardy, jen ukázalo, jakou škodu už tyhle naše ideály dokázaly napáchat. Tolik nevratně osekaných nosů! Jako špičky ledovce mašinérie, která se dědí z matky na dceru. Mašinérie nedostižných obrazů krásy napříč planetou.
Proto mi dělá radost každý*ý kdo je aspoň trochu jiný. Jenže i on*a si nejspíš zažívá tu svoji dávku srovnávání a komplexů. Prostě uroboros.
Žádný moudrý závěr nemám. Dám si pleťovou masku. I když vím, že je to jen pro pocit. Zuby nehty se držím posledních záchvěvů normality.
Dobrou noc.