Ahoj,
Je tu další týden a další Roztěkaná newsletterka.
Slíbila jsem něco málo z festivalu San Remo, ale hezky postupně.
…And just like that…jsme se dočkali konce první řady.
Bude druhá? Tipuju, že jo!
Moje pocity shrnuje Evan Ross Katz v tomhle postu.
Tolik popkulturních momentů, že se z toho jen těžko vzpamatovávám.
I když si pořád stojím za tím, že stárnutí je trapas. A je to tak v pořádku. On totiž dokáže být trapas občas celý život nebo aspoň jeho momenty a tenhle seriál to prostě tak nějak pochopil:
Pokud by vás zajímaly okolnosti toho, jak se AJLT píše, jak (ne)navázat na SATC a tak vůbec, dejte si tenhle rozhovor v Hollywood Reporter. Vztahuje se hlavně k finální epizodě. Pro ty největší detailisty je tu pak dokonce celý podcast, kde se u kulatého stolu potkávají všichni scénáristé a tvůrci a probírají epizodu po epizodě. Je to vyčerpávající i poučné, protože scénaristické přemýšlení se nám občas může hodit, a to i těm, kdo se neživí psaním.
No, a ještě jednou musím připomenout podcast „Every Outfit“.
Bavit vás bude i když třeba AJLT nesledujete (autorky také pravidelně hodnotí popkulturní události uplynulých týdnů), ale pokud jo, tak jejich recaps jsou opravdu zážitek, při kterým se budete královsky bavit. Do poslední epizody si holky pozvaly top hostku – transherečku a modelku Hari Nef, která v posledním dílu AJLT skvěle zahrála transgender rabínku. Iconic.
A pro všechny, kterým by „THEY MICVA“ přišla za hodně woke hranou – není to výmysl writer’s roomu. Nebinární micva se opravdu dělá a říká se tomu B’nai Micva. Takže tak.
A kdo by neměl dost, tak na HBO je taky dokument z natáčení.
A pokud vás nic z toho absolutně nezajímá (nechápu), tak si dejte tenhle starý skit SNL, který působí, jako by ho psal Eric André (škoda, že tam nehraje).
V hlavní roli Jennifer Aniston, silikonový nos a hodně cigaretek a drinků:
Dvě písničky na tento týden:
Protože jsem psala profil Charli XCX do dalšího čísla Fullmoon magazínu, nemohla jsem si neprojít všechny její legendární klipy. Kdybych měla vybrat jen jeden jediný, tak to budou BOYS. Pořád je to krása a čistý female gaze. Kluci a muži jsou tu roztomilý, hot a rozhodně ne toxičtí, ani když myjí polonazí auta. Jo, a taky je tu hodně štěňátek!
No a novou písničku má venku taky královna Miss Petty. Je to COOL. Doslova.
A u hudby samozřejmě zůstaneme. Jen se přesuneme do Itošky a do jednoho v zimě trošku ospalého města: San Remo je perla Ligurského pobřeží, centrum letní zábavy, rivéra a sídlo luxusních kasín.
KDO VYHRÁL MOJE SRDCE NA FESTIVALU ITALSKÉ PÍSNĚ?
Právě sem se už od roku 1951 sjíždí interpreti a skladatelé tzv. italské písně, aby předvedli publiku a porotě co umí. Celá tahle akce vznikla na podporu populárního umění, konkrétně právě dovednosti skládat písničky v italštině - to je totiž podmínka, abyste se se svojí písničkou mohli účastnit.
Píseň musí být napsaná v italštině nebo v některém z jejích oficiálních dialektů.
A na festivalu musí zaznít vůbec poprvé. Žádný spoilers, mamma mia!
Mimochodem, párkrát se účastnil třeba i Stevie Wonder, nikdy nevyhrál, ale zpíval v italštině. Ciao, bella!
Pravidlem se také stalo, že absolutní vítěz Sanremo jede zemi reprezentovat na Eurovizi. A ani letos to nebude jinak, ač vítěze nečeká bůhvíjaká štreka.
Eurovizi 2022 totiž hostí Turín. Město s Egyptským muzeem, sídlo automobilky FIAT a město, kde se už jednou konala Olympiáda. Cin Cin!
Zajímavý je, že někteří z těch, co se představili na letošním Sanremu a nevyhráli mají ještě šanci dostat se na Eurovizi jako zástupci San Marina. To totiž vybírá svého soutěžícího během galavečera “Una voce per San Marino” 19.2., kde se představí třeba italský Achille Lauro. Ale taky třeba vítěz hudební talent show ze Španělska a spousta dalších. Je tu jediný háček - přihlášku už musíte mít dávno podanou. Takže pokud jste si na to mysleli, smůla, třeba za rok.
Pravidla, poroty a ceny, se během desítek let měnily, upravovaly a tak dnes kromě absolutního vítěze má San Remo i další ceny - třeba speciální cenu kritiků, která se nepravidelně udílí od roku 1982. Tehdy ho dostala Mia Martini za tuhle píseň, která sice nevyhrála, ale kritiku dostala tak, že jí ocenili extra. Od té doby se cena kritiků jmenuje právě po Mie Martini:
San Remo není záležitost na jeden večer, podobně jako zmíněná Eurovize.
K televizním obrazovkám přikurtuje Itálii hned na několik večerů za sebou (letos to vyšlo na 1.-5.2.). Představilo se 25 soutěžících, každý vystoupil s originální ITALSKOU písní a ve čtvrtek navíc došlo na speciální kategorii tzv. coverů, kde soutěžící interpret*ka s hostem*kou předvedl*a svoji verzi jakéhokoli hitu od šedesátých do devadesátých let. Jedna ze soutěžících třeba zandala docela vážnou verzi “Hit Me Baby One More Time”. Takže jestli jste se kdy vzbudili uprostřed noci s utkvělou myšlenkou na to jak asi zní největší pecka Britney Spears s full orchestrem, tak takhle:
Běžně se stává, že prime-time končí nad ránem a to hlavně během finálního večera vyhlášení, kdy sice všichni stále vypadají svěží a krásní, ale kdo ví, kolik hodin mají naspáno, šampaňských upito a čár sfouknuto. Je to náročný - pro organizátory, účinkující i diváky, kteří usínají před telkou s hlavou v kýblu popcornu a Aperolu, ale stojí to za to. Kromě soutěžících a moderátorů se během večera představí i hudební hosté (ano, víc hudby je prostě víc hudby, letos se stavili třeba Maneskin), i hosté tak nějak napříč kulturou a popkulturou (třeba představitelky Lily a Liny z geniální přítelkyně, kterou v Itálii vysílá veřejnoprávní Rai stejně jako festival, dvě mouchy jednou ranou).
Náročný je taky pochopit, jak vlastně funguje hlasování, ale o to zásadnější.
Právě systém hlasování totiž ukazuje, proč se tahle show dělí na tolik večerů.
Jak se hlasuje?
I systém hlasování se během desítek let měnil a upravoval. Letos o vítězi rozhodovali diváci SMSkou a telehlasováním (ano, voláte na nějakou pevnou linku kde zmáčknete číselný kód).
Dále hlasuje demoskopická porota, ta se skládá z tisíce náhodně vybraných lidí podle daných kritérií (věk, zeměpisná poloha a další), a pak hlasuje také odborná porota (zástupci médií - tahle porota se navíc během prvních večerů dělí na odborné poroty webu, rádií, tisku a televize s konkrétně nastavenými kritérii).
Ale bacha, ne každý večer hlasují všichni! Jakže to teda je? Málem mi pukla hlava, ale dala jsem to!
První večer se představilo prvních 12 soutěžících z 25. Ten večer hlasovala jen odborná porota (tedy zástupci médií). Druhý večer se představilo zbylých 13 písní a opět hlasovali jen zástupci médií. Třetí večer vystoupilo všech 25 soutěžících v pořadí, které vzniklo díky hlasování poroty předchozí večery, hlasují JEN diváci (SMS nebo telefonátem na pevnou, retro) a demoskopická porota. Čtvrtý večer byl věnovaný coverům skladem od 60. do 90. let, tahle disciplína je neméně důležitá, protože tentokrát hlasují všechny 3 poroty - váha té odborné a demoskopické je 33 % za každou a diváci mají 34 %. A teď bacha, FINÁLE.
Představilo se opět všech 25 soutěžících a jejich soutěžní písně. Hlasovali JEN DIVÁCI. Z jejich hlasování vzešli první tři příčky.
Tyhle 3 finální songy představí soutěžící ten večer JEŠTĚ JEDNOU (někdy jen část, někdy s videoklipem) a hlasuje se ZNOVU! Tentokrát opět všechny tři poroty a jejich hlasy jsou percentuálně rozložené jako během 4.večera. Pokud jste to pochopili, gratuluju a máte malou nevýznamnou maturitu z italskýho šoubyzu.
Na letošním finále byla krásná jedna věc - 3 finální songy mimo jiné představili italskou píseň jako mezigenerační záležitost, jako umění, které se předává z generace na generaci - tři finalisté byli starý bard Gianni Morandi, čtyřicátnice Elisa a Mahmood a Blanco, mladí kluci, kteří vychází z prostředí rapu.
Sanremo dokázalo nejen zachovat tradici italské autorské písně, která má ve světě zvuk, ale dokázalo probrat k životu ospalé městěčko, kde to v zimě moc nežije, nakopnout turismus, dát práci kostymérům, návrhářům, mejkap umělcům, floristům, scénografům, choreografům, orchestrům a obřímu televiznímu štábu.
Je to prostě spektákl. Byl často také kritizován z mnoha politických pozic- například P.P.Pasolinim. Ale já mám pozlátko, kýč a italské písně ráda jako nic jinýho na světě.
Kýč je krásný, o tom nebudu polemizovat. A Sanremo je duše národní hrdosti, která se podobně dokáže semknout u televize snad jen když je fotbal.
A věřte mi, tohle není legrace, podobně jako u fotbalu vznikají i San Remo ligy, kde můžete tipovat vítěze nebo si sestavit celou zpívající ligu. O Sanremu se nežertuje, podobně jako o fotbale.
Každý večer kromě hlavního moderátora Amadeuse (ano, opravdu se tak jmenuje), se na pódiu střídají hostující spolu-moderátoři*ky. Letos si obzvlášť zaslouží vypíchnout účast Drusilly Foer, italské první dámy sofistikovaného dragu.
A jak to tedy dopadlo? Nebojte se, dopadlo to dobře!
Achille Lauro nevyhrál. Co se dá dělat. Ale jeho vystoupení vyhrálo kritiku sanremského biskupa. Dalo se to čekat, když si polonahý sahal do kožených kalhot a pak poklekl, aby se pokřtil. Ještě, že to neviděl Duka!
I v oficiálním videu se to hemží křesťanskou symbolikou a Lauro ukazuje tak trošku jinou neděli než jak si jí představuje třeba Jiří Strach. Ale kdo ví, třeba to vidí právě takhle:
Ale pobouření stranou, Lauro umí taky dojímat. Během cover večerů si vystřihnul písničku rockerky Loredany Berté (viz minulá newsletterka a její těhotná performace z roku 1986). “Sei bellissima”, tedy “jsi překrásná” pojal jako stadionové vyznání obdivu Berté, před kterou neváhal pokleknout (a dokonce si vzal i sako a košili).
Báječná byla i Berté se svým nezaměnitelným chraplákem. Ze smutné písničky o deziluzi z jednoho vztahu udělali Lauro s Berté mezigenrační vyznání lásky. Doják, ne?
Další mezigenerační zářez je mrdavá disco písnička “Chimica” umělkyně, která si říká Ditonellapiaga s osmdesátkovou disco královnou Rettore (kdo čtete tuhle newsletterku, tak si hned vybaví její Kobru!). Přesně ta věc, co nedokážete dostat z hlavy. O čem to je? O sexu, jak jinak. Nepotřebuješ srdce, je to prostě jen chemie, skandují holky až se parket otřásá.
Mimochodem oficiální klip italské lekce chemie mi dost připomněl můj oblíbený song Carly Rae Jepsen. Podobná energie, kde v jednom zapadlém hotelu jak od Wese Andersona vajbují na vlně sebepřijetí lidé všech barev a věků s drinky, sextoys a špagetkama. Itálie je všude!
A jdeme do finále, připravte si kapesníčky a to myslím naprosto vážně. Letošní ročník festivalu italské písně totiž vyhrál love song “Brividi” zpěváka a rappera Mahmooda (ten vyhrál Sanremo už v roce 2019 a následně skončil 2. na Eurovizi) a 19.letého Blanca. Brividi je strhující milostná písnička, která poprvé na veřejnoprávním italském pódiu ukázala, že dva kluci můžou zazpívat milostnou píseň, protože, well, láska je láska. “Brividi”, tedy “mrazení” navíc hned druhý den zaznamenalo rekordní počet přehrání v italském Spotify žebříčku.
O Mahmoodově sexuální orientaci se už od Sanremo 2019 vesele spekuluje, on sám se ale nechce definovat a prohlašuje, že by se nejradši zbavil všech podobných škatulek, protože, well, láska je láska a přesně tak by ji lidi měli chápat. A když tihle dva zpívají:
”Pro jedno “miluju tě” jsem smíchal drogy a slzy, ten jed co po sobě pliveme každý den už na sobě nechci, vidíš, jsem tu, na kole s diamanty, jeden z tisíce" tak mám opravdu mrazení.
Nemenší zimomravky jsem měla z jejich cover songu, kterým vzdali hold jedné z nejikoničtějších italských písní “Il cielo in una stanza” autora Gina Paoli.
Tenhle song je známější v podání zpěvačky Miny a podle slov Paoliho jde o romantickou vzpomínku na noc prožitou v jednom Janovském bordelu: “Když jsi tu se mnou, tahle místnost už nemá stěny, ale stromy, nekonečné stromy…mizí fialový strop a já vidím modré, modré nebe…”
Jak píše uživatel Happy Hawaii v komentářích na Youtube:
“This is one of the most beautiful performances i have ever seen. It touches me deep. The voices together, magical. Thank you so much Mahmood and Blanco for this special moment.”
A já jeho statement podepisuju v plném znění: “…odněkud hraje harmonika a mě připadá jako varhany, které zní z nekonečného nebe a hrají jen pro mě a pro tebe.”
A jsme na konci. Jestli jste se nedojali, tak už nevím!
Teď už víte něco o Sanremu. O letošních vítězích. O šíleným systému hlasování.
A abych navázala na pokračování Sexu ve městě a téma stárnutí - Sanremo dokazuje, že stárnout se dá i velmi důstojně. A že jsou věci, co nikdy nezestárnou. Třeba italská píseň. Ta z šedesátek zní v roce 2022 pořád stejně krásně.
Krásný týden.
A pokud vás moje psaní baví, tak mě můžete podpořit pár eury tady.
Můj nový goal? Jet v květnu na Eurovizi a brečet během vystoupení Mahmooda a Blanca! To je sice k nezaplacení, ale někdo to zaplatit musí!