Není nic staršího než twitterová diskuze končícího týdne. Ta, ve které se řešily výchovné facky Mariana Jurečky mě donutila přemýšlet nad touhle praxí.
Jádro problému je skoro filozofická meditace nad tím, jestli pro dobro druhého můžeme opravdu použít jakékoli prostředky.
Kromě konzumace Twitteru jsem taky schroustala italský dokument z nabídky Netflixu, který si podobnou otázku klade prostřednictvím příběhu o komunitě San Patrignano a jejím zakladateli a vůdci Vincenzovi Muccioli.
Muccioli byl pozoruhodný pán, který v druhý půlce 70.let založil v kopcích nad Rimini první komunitu pro léčbu drogově závislých.
Itoška prožívala tou dobou to, co se později označuje jako „olověné roky“ – vyostřené politické a občanské nepokoje, demonstrace a taky radikální útoky a terorismus, ať už z řad Rudých brigád nebo zapálených neofašistů.
Asi největším symbolem „anni di piombo“ se stal útok na Boloňské vlakové nádraží v roce 1980, kdy parta radikálních neofašistů odpálila nálož, která zabila 85 lidí a dalších 200 zranila. Jde o největší teroristický útok v Itálii po 2.světové válce.
Super klima na to, aby organizovaný zločin fungoval jako nikdy, a kromě terorismu zaplavil Itálii taky ve velké míře heroin. Začalo rapidně přibývat závislé mládeže a stát si v první vlně nevěděl tak docela rady, co s tím.
A zatímco se pomalu zaváděly první metadonové programy, charismatický Muccioli, který už jako mladík rád experimentoval s ezoterikou a spiritismem, čapnul příležitost za vlasy a na svém vyženěném pozemku nad Rimini, mekkou diskoték a nočního života, kde o drogy nebyla nouze, založil komunitu, kam začal shromažďovat mladé narkomany, aby je ze závislosti léčil.
Bez jakékoli terapeutické průpravy, jen s dobrou vůlí a spasitelským komplexem, léčil závislé „tou nejsilnější injekcí - otcovskou láskou“ jak sám v rozhovorech rád tvrdil.
Co na tom, že tahle láska nešla pro pár facek daleko, z komunity SanPa se začaly šířit zkazky o mládeži přikurtované v řetězech v ptačích voliérách a temných kobkách…a to je jenom začátek. Nerada bych spoilovala, ale rozhodně vám můžu říct, že celý tenhle příběh nabere ještě temnější obrátky.
Příběh o muži, který byl v jednu chvíli tím nejznámějším a nejopěvovanějším mužem v zemi, který měl podporu politiků, vliných podnikatelů i herců (do komunity Sanpa poslal na léčení svého syna třeba „pan účetní“ Paolo Villaggio) se prostřednictvím lidí, kteří v komunitě žili a pracovali, ohlíží za mnohovrstevnatým příběhem místa, kde se v jednu chvíli léčilo více než 1000 osob a šlo o největší podobné zařízení v Evropě.
A pokládá si stejnou otázku, jako já na začátku – kam daleko můžeme zajít pro dobro druhého?
KOUZELNÁ ŠKOLKA 2022
A teď se podíváme na opačnou stranu netflixovských algoritmů.
Na stranu, která konečně propojila moje drobný radosti v jednu – zajímavosti a Jonatana Van Ness z Queer Eye. „Getting curious“ je něco jako Kouzelná školka pro všechny, kdo rádi koukají na „Explained“ a Drag Race. Nejlíp dohromady.
Van Ness nejde pro „yasss queen“ daleko, baletí širým světem (který se smrsknul na Manhattan), všem kolem chválí vlasy a pouští se do pátrání po věcech, co ho zajímají – od cukrů, přes vlasy po hmyz.
Nejde o žádný National Geographic, ale spíš jakési pestrobarevné letem světem za občasné účasti drag queens i odborníků z různých oborů. A mě to dělá dobře, nebudu lhát!
TROJÚHELNÍK NA ZÁVĚR
Na konec nebude roztomilé zvířátko, ale syntéza mých dvou dnešních tipů.
Co se stane, když dáme dohromady konec italských 70‘s a gender-bender svět Jonatana Van Nesse? Renato Zero!
Tahle “geometrická” hitovka z roku 1978 je naprosto ikonická, stejně jako Zerův ourfit.
Píseň pojednává o muži, který se těší ke své dívce, a představuje si společný intimní večer (“pustíme pár desek a dáme si trochu whisky”), jenže když k ní po domluvě dorazí zjistí, že tam je ještě někdo třetí. Další muž! Prvotní rozčarování a šok vyústí v připuštění si, že „trojúhelník“ – hej, proč ne?“ a zakončí triumfálním konstatováním, že by do toho šel zase…
Tak hezký týden, míň facek a víc hudební geometrie všem!