Ahoj,
nejdřív malý update ze života. Po DLOUHÝM přemýšlení a představování si našlehanýho sojovýho mlíka jsem si pořídila IT-item každé lepší domácnosti devadesátých a nultých let. Ruční šlehač na mlíko. Ano, takový ten bazmek na dvě tužkový baterky, který se pravděpodobně válí u vašich rodičů kdesi v zapomnění posledního kuchyňského šuplíku do kterého se odkládají věci, které postupně vyřazujeme ze života, ale přesto máme nějaký podvědomý blok je vyhodit.
CO KDYBY SE NĚKDY HODILY?!
Tyhle šuplíky jsou živoucím důkazem internalizované pověrčivosti a shánčlivosti (je to vůbec slovo?). Co by se stalo, kdybychom něco z těhle věcí vyhodili?
Ruční šlehač z plastu, legrační zátku na víno nebo nůž se zlomenou rukojetí?
Chodili by nás pak strašit naši zesnulí? A co hůř, co kdybychom to jednoho dne potřebovali?
Já si každopádně pořídila věc, která se pro takový šuplík nesmírně hodí a jistě v něm jednou taky skončí. Každopádně teď mi pár týdnů bude dělat radost - pravděpodobně do doby než se vybijou baterky a já budu pravidelně několik týdnů zapomínat, že mám koupit nové…do té doby, než zapomenu, že ten šlehač vlastně mám. Historie se prostě bude opakovat.
U opakování historie chvilku zůstanu, protože už skoro týden přemýšlím nad filmem Blonde (přeloženo jako “Blondýnka” ta zdrobnělina mi rve vlasy, ale je tak příznačná).
Ten film je přiznaně krutej, hororovej, traumatizující. Asi nám má ukázat, jaký to je žít v permanentním post-traumatickým stresu, jaký to je vytvořit si jako obranný mechanismus před světem novou identitu a jak v ní naprosto ztratit sebe sama.
A samozřejmě taky ukázat, jak celá mašinerie Hollywoodu byla (a je?) mysogynní a krutá.
Moje první reakce byla, že film by měl mít trigger warning - kdo má kdesi hluboko uložený fragmenty z dětství na který nechce myslet, mohlo by je to probudit.
A myslím, že je lepší je nechat rozplétat terapeuty než je u televize zapíjet vínem.
Moje druhá reakce byla, že mě začal zajímat román, na jehož motivy film vznikl.
Po třech hodinách grafického utrpení Any de Armas bych nejspíš radši zkoušela osahávat trauma a fiktivní představy o utrpení MM v knize, která to celé může držet jen mezích naší fantazie, než takhle rozcapené na televizní obrazovce.
Moje třetí reakce byla cringe. ne pobouření, ale prostě cringe. Některé scény jsou pro mě navíc na hraně etiky. Ano, mluvím o mluvícím plodu. Kdybych vůbec neřešila, že takhle rozhodně plod nevypadá (bude to nejspíš spíš něco jako fazolovej lusk z oslizlý tkáně a ne plně vyvinutý mimino - ano, vím, v jednom případě to tak skoro bylo, ale jen skoro), a přistoupila na to, že jde o autorskou uměleckou licenci, pořád mi hlava nebere, že tohle nejde umělecky vyjádřit jinak než naprosto šíleně cringe animatikem, který vypadá jako z reklamy Hnutí pro život. I tam to pro mě za hranu jde.
Ale proboha - vždyť to vypadá jako z reklamy na Actimel: vidíme krásnou ženu, která se napije jogurtového nápoje plného hodných bakterií. Střih. Vidíme hodné bakterie proplouvat animací jejího travícího ústrojí. Střih. Šťastná žena se směje a hodným bakteriím děkuje. Místo jogurtu sex, který si žena nikdy neužije, místo hodných bakterií smutný plod, místo štěstí trauma z interrupce, místo poděkování smutný dialog. Ale vizuální cringe je stejný. Asi by bylo fajn nechat mluvící plody “Kdopak to mluví”.
A scéna sexu, který se prolíná do vodopádu? I’m sorry, omlouvám se, ale vzpomněla jsem si u toho na Renčovu Lídu Baarovou a její sex v plamenech. Cringe.
Další věc nad kterou si tu už pár dní přemýšlím jsou muži jako nástroj systému. Stejně, jako ve filmu nemá v podstatě žádnou vlastní vůli a agendu MM, která neustále jen pláče, zoufá a šíleně trpí, muži kolem ní jsou jen prázdné nádoby plné internalizovaného zla. Jako by jim nějaká vyšší životní nebo hollywoodská moc našeptávala, jak se k MM chovat, jak ji co nejvíc ponížit. Jenže stejně jako MM, i ti muži měli svoji vlastní agendu (často krutou), vlastní (třeba temné) pohnutky. Film bere lidskost nejen MM, ale i jejím opresorům. A co víc, film se chová stejně, jako systém, který (nejspíš) kritizuje. Proč je Ana de Armas pořád prapodivně nahá, i když by být nemusela? Spala ráda nahá? Proč byl Joe DiMaggio takovej? Proč Arthur Miller? Měla aspoň občas MM ráda sex? Nebo u toho jen konstantně trpěla? Proč se to nedozvím? Ať už jde o fikci nebo útržky z pamětí, které se můžou zakládat na realitě, nedozvím se to. NO NIC!
Naštěstí je tu podcast YOU MUST REMEMBER THIS Kariny Longworth (za jehož objev děkuju Šimonovi). V sezóně, která se jmenuje Dead Blondes jsou MM věnovány hned tři díly, navíc vám podcast dá komplexní kontext dobového Hollywoodu a mýtu blonďatých sexbomb, které právě filmová mašinérie specificky využívala a které často končily své dny podivnou smrtí (ano, není to jen MM!).
Právě díla jako You Must Remember This, která jsou kontextová, vysvětlující a ach ano, nejspíš ne umělecká, mi teprve dokážou velmi dobře popsat ten horor - faktograficky, bez animatiků a s nuancemi, které mi právě v BLONDÝNĚ (vidíte, jak to zní jinak?) tolik chyběly.
Až kontext, nuace a osobní, které se stává politickým, celému příběhu MM a Hollywoodu dávají ten opravdu hororový nádech.