GIRL-NE-BOSS

Ahoj moje hokejová rodino (pardon, lepší vtip aktuálně nemám),

nahromadilo se mi pár věcí, který bych ráda sdílela. Texty, podcasty, pracovní vyhoření, mám toho na skladu fakt hodně, skoro jako na svým Vinted profilu, kam se konečně snažím naházet aspoň nějakou část věcí ze skříně a několika štendrů, které nenosím nebo bych ráda, ale moje XS je aktuálně S hraničící s M a to hlavně přes prdel (nestěžuju si, naopak, musím říct, že se sama sobě líbím). Vážím rekordních 58 kg a mám poprvé v životě svaly (ano, chodím cvičit 2 x týdně a dělá mi to dobře na záda i na mozek). Kdo by měl zájem o skvělýho trenéra s citlivým přístupem v Praze, který vás navíc nepřivede do insolvence, hit me up. Poctivá posilovna na Žižkově s Robertem Rosenbergem included.

Ano - svůj Vinted teď promuju o sto šest, protože minimálně měsíc teď nebudu psát a nevydělám si nic navíc. Ve svých šestatřiceti tak budu jen doslova o pár tisíc nad průměrným pražským mediánovým platem a to je, věřte, ale vy to nejspíš víte, opravdu nic moc. Respektive ve chvíli, kdy bydlíte sami, platíte nájem a energie, jíte potraviny a máte třeba 2 kočky, které taky jí potraviny (občas i dražší než já) a navíc jednu čeká operace zubů. Jsem opravdu Carrie Bradshaw z výprodeje, protože jediné moje aktivum (nevím, jaký je rozdíl mezi aktivem a pasivem, not in terms of economics, v sexu rozhodně) je moje SBÍRKA OBLEČENÍ A DOPLŇKŮ různých cenových hladin, ale veskrze solidní kvality. Včetně několika unikátů. Není to špatný, ale radši bych měla záložní účet s tzv. penězi. Tak třeba jindy, až DOSPĚJU (ale to dřív nejspíš umřu ještě před důchodem. Depresivní? Možná. Pravděpodobné? Taky.)

Dobrá reklama, že? je vidět, že jsem profesionálka! A ten link jsem tam dala rovnou 2x! A klidně ho dám ještě jednou!

Kdo by se těšil na srandovní nebo otravný historky z týhle přeprodejový sociální sítě, tak nemůžu sloužit. Zatím se mi jeví jako ta nejpříjemnější ze sítí, a to, že mi někdo občas napíše, jestli bych mohla něco přeměřit mi připadá nejen reasonable, ale také ne tak časté, jak jsem si podle historek myslela. Navíc žijeme v opravdu fascinující době gig economy a dalších cool znějících věcí jako start-up nebo hub (nejlépe s předponou tech nebo přívlastkem kreativní), což možná znamená taky to, že je Letná obšancovaná místy, kde můžete odevzdávat nejrůznější balíčky, které z tohohle pupku světa postupně putují třeba do Varšavy, Poličky nad Metují nebo do Brna.
Všechno je rychlé, automatizované a tenhle strojový rytmus vám ťuká na ramano v podobě zavrnění novýho mailu nebo zprávy v appce. Váš balíček je na cestě. Potvrdit. Ano, je mi 36 a přijde mi to fascinující.
A taky neznám jinou síť, kde bych navíc zatím měla tak hezký recenze a dokonce 5 hvězd. Ano, odpovídám, měřím a posílám rychle. Touhle čistkou skříně jsem se rozhodla progirlbossovat jak nejlíp to umím.

Co si zatím negirlbossuju je třeba můj Instagram, kde mám přes 4K sledujících, což je krásný a zodpovědný. A má to potenciál. Škoda, že zatím jediná spolupráce, kterou jsem dostala nabídnutou byla na laserovou epilaci (já vím, ale!). Což mě nejen, že nebere, ale taky mi to jde trošku proti srsti (pun intended).
Mimochodem - v mojí posilovně, která vypadá tak, že by se v ní mohl točit seriál devadesátky a Podolská posilka, kde se scházeli Orličtí, mi nikdo na neoholené podpaží blbě nekouká. A dokonce ani na můj crop top s nápisem SMASH THE PATRIARCHY. Uznávám - je to příjemný a naprostý opak toho, co bych si byla bývala na takovým místě, kam chodí cvičit taky parta šedesátníků v pěnových pantoflích s igelitkou místo tašky, představovala. Zde jsem každopádně člověkem, a dokonce ženou!

Život mi mohl nadělit kočičí granulky, botox, nehty nebo večeři v restauraci, ale zkouší to na mě laserem. Nicméně hej! Mám pořád svůj nejcennější partnership s Urbanluxem, který do Česka oficiálně distribuuje Crocsy a to je prostě sůl nad zlato. Urbanlux nám fandil ještě v dobách aktivního blogu a fandí nám pořád, a mě to dojímá, protože by co? Nemusel.

Stejně tak my fandíme Crocscám a to dlouho, od doby, kdy je všichni brali jako absolutní ošklivý bizár tak max na zahrádku. A ony jsou ošklivý bizár. Ale žít svoji autentickou ošklivost chce odvahu. A v tom je krása. Proto mi přijde hrozně hezký pozorovat vzestup těhle ugly botiček do jejich slay éry (cítím se podobně jako Crocsy, chtělo to ten správný čas a najednou je tu glowup).

Těší mě taky, že jsem mohla nasdílet Greenpeace, který vyzývá k podpisu petice za zastavení vytěžování mořského dna. Bylo by fajn, když už jsme s klimatem v takový prdeli, si nerozesrat ještě další kus země, co? Mimochodem, ČR kus mořského dna i pro tyto účely kousek od Mexika vlastní. Tedy spoluvlastní ještě třeba s Polskem, Slovenskem nebo…Ruskem. Jak řekla jedna moje insta kamarádka, která se oceány zabývá profesně - “I wonder how this is going”.

Nabízí se mi hned dva až tři oslí můstky, kterými navázat.
A protože si nemůžu vybrat, udělám to nějak náhodně.

Celý měsíc teď budu psát místo článků podcast, tedy audioshow, zatím mi to moc nejde, ale pomaličku se to láme. Máme s Matoušem Hrdinou, který píše se mnou a hlavně báječně edituje, skvělý téma, kterým navážeme na Ženy, které mimochodem, vyhrály bronz v kategorii NEJLEPŠÍ MLUVENÉ SLOVO MIMO KATEGORIE v cenách Audiokniha roku.
O to větší mám občas u koukání na (polo)prázdný textový dokument úzkosti. Modlete se za nás, afirmujte a zapalujte palo santa. Cítím, že to potřebuju. Moje představa ne druhé, ale třeba třetí až čtvrté směny se mi definitivně zlomila někdy začátkem minulého týdne, kdy jsem měla střední breakdown a došlo mi, že pracovat třeba 18 hodin v kuse nejde (končí to tupým zíráním na Drag Race a sebenenávistí), že jsem na jednu stranu vyhořelá a na druhou stranu nápady, které ještě pořád občas mám, mi nejdou realizovat tak, jak bych chtěla nebo je zavírám do mentálních šuplíků “na potom”. Ocitla jsem se v podivném sevření povinnosti, chtění, neschopnosti a zároveň kyselých hroznů, kterými jsem sama sebe krmila. Byly to pocity nedocenění, finančního, ale i lidského. Frustrace z toho, že za mnou nic pořádného nezůstává, že lidé nečtou a dalších nepříjemných sebemrskačských ufňukaností. Instantní radost z toho, že jsem něco zajímavého objevila, zjistila, dostala v rozhovoru a poslala v textu dál pomalu mizela s dalším a dalším nánosem všeho, co k psaní patří. I každé sdílení, které mi kdysi dělalo radost mě začalo dostávat do úzkosti, jestli jsem na něco nezapomněla, jestli jsem to sdílela ve správnou chvíli a se správnými slovy kolem.
Forma sebeprezentace publicistů*tek na sociálních sítích je na nás, je dobrovolná, ale pakliže tuhle hru hrajeme málo nebo vůbec, hrozí, že si textů všimne méně lidí (a tím pádem menší čísla na která se tu slyší), že budeme mít výčitky (já) nebo budeme spirálovat, že dostaneme méně zakázek a zmizíme v propadlišti dějin a s mínusem na účtu (opět já).
Velmi cením snahy, které aktuálně panují kolem statusu kulturní žurnalistiky a i tohle téma by se myslím mělo v debatách objevit. Být či nebýt brand? A pakliže to může být i autentická radost - na jak dlouho? A nebere se tahle radost z dobře vykonané práce a jejího sdílení na sítích následně jako přílišná samozřejmost?
PRÁCE, kterou dělám(a) je totiž tohle všechno: nápady, témata, zpracování, oslovování, rešeršování, práce s editorem, sdílení. Nonstop. Jste autorem, editorem, občas produkčním a manažerem sociálních sítí, někdy moderátorem diskuzí. A já cítím, že na tohle všechno jsem po té dlouhé době moc malá girlboss. Možná dokonce vůbec-žádná-boss. A sem jde poděkování všem, kdo pomáhají, čas od času pochválí a jsou tu pro autorstvo. Je to cenný.

Jeden malý detail mě tak optikou vyhoření dokázal dostat do spirály sebe-ufňukanosti a nepříjemnosti vůkol. Uspokojit sebe a všechny ale prostě nejde a na chvíli se zastavit je nutnost. Došlo mi, když jsem místo usínání civěla do stropu s uslzenýma očima.
Od overthinkování přes neschopnost něco napsat nasdílet na Instáč nebo odpovědět na zprávu nebo mail je cesta kratší než se zdá. Ale byla jsem tam. Což je tak akorát správný čas na chvíli zavřít oči, dejchat a doufat, že když to sevření na chvíli povolím, bude se mi nejen líp dýchat, ale třeba se mi povede ještě něco, co moje hlava a tělo aktuálně nemůžou zvládnout. Jak je vidět - být girlboss není cesta.
Vítejte v mé NE-GIRL-BOSS ÉŘE.

Budete se možná divit, ale co mi udělalo radost a pomohlo mi se nadchnout?
Well, text.
Po dlouhý době jsem četla něco, co mi připomnělo, proč mě vlastně psaní tak baví.
A proč mě baví číst.
Co bych chtěla psát “až vyrostu”. Víte, jak to myslím. Prostě jsem si přečetla text, který má za mě všechno. A to včetně délky (prostor pro longready a navíc v printu tu chybí) a dobrého poměru osobní observace s rešerší, kulturním zázemím a zadáním. Text, co má doslova edge (říz zní trošku retro), názor, je ironický, ale ne cynický. Aktuální i nadčasový. Well, prostě skvělý.

DÁVÁM HO SEM JEŠTĚ JEDNOU, JO?

Když jsem výše zmínila Carrie Bradshaw (z Pepca), nemůžu nezmínit výbornej díl jediného podcastu, který poslouchám pravidelně. EveryOutfit jsem nejspíš už musela někdy v newsletterce sdílet a zmínit a well, udělám to zas.
Aktuálně holky nahodily novou vizuální identitu, která je fakt pěkná a taky pořídily rozhovor s mámou všech singl holek, aka girlbossek aka Candace Bushnell.
Je to jak zajímavá exkurze do 90s - celebrity, smetánka a všechno to, co patří k loru SATC - vážně super historky, odhalení některých inspirací za postavami, reálné randění a tak dál, ale taky zajímavá cesta do hlavy ženy, která byla OG Girlboss a tohle nastavení jí zůstalo. Hodně jsem přemýšlela nad jejím pojetím toho, proč si dobrovolně zvolila nebýt matkou - respektuju její pohled na svět a její rozhodnutí, rozumím tomu, co ho formovalo a odkud pochází, ale z jejích úvah se vytratila jedna dost důležitá věc - otcové. KDEPAK JSOU OTCOVÉ, ptám se já, jakožto děcko s absentujícím otcem, ironické!
A říkám si - je to proto, že jako podnikavá dívka, která étosem dobové mentality ví, že je na všechno sama, možnost starajícího se otce rovnou zavrhne nebo je to prosté přijetí vzorce, který automaticky předpokládá maximální péči od ženy a muže z toho vylučuje už v základním nastavení? Každopádně je to dobrý rozhovor a doporučuju ho.

Hned v dalším díle pak došlo na rozebírání mojí oblíbené a IMO velmi aktuální epizody SATC "A Woman's Right to Shoes". Díl ve kterém je Carrie singl-shamed a Samantha řeší to, co sociální sítě a média v Česku v uplynulých týdnech: děti v restauracích.
Tenhle díl je pro mě pořád jeden z těch, co dodnes fungují - a budou, dokud budeme shazovat a nerespektovat singl lidi a jejich životní rozhodnutí. Epizoda z restaurace, která by se klidně mohla odehrát minulý týden v Praze, je za mě fér a diplomatická zároveň: Samantha, která jde napomenout matku ať si ukázní dítě, dostane od děcka špagetový kydanec: “Já vyjádřila názor, on taky".” Odchází Samantha se vztyčenou hlavou a připomíná, že singl ženy nejsou zahořklý můry nenávidějící děti. Samantha vzala dítě jako sobě rovného a opustila bitvu. Jasně, SATC není nijak zvlášť nuancovaná sociální sonda a ani jí být nemá, je to v mnoha ohledech prapodivná kapitalistická pohádka o úspěchu s ostrými lokty, o úspěchu který se počítá na drahé botičky a večeře v luxusních barech. Ale taky je o přátelství a o jiných životních modelech než jsou ty, co nám vštěpovali v dětství v 90s (mladé manželství, rodina, děti).
Problematika SATC by byla na esej, uzavřela bych to zatím asi tak, že pro tuhle show budu mít nejspíš už napořád slabost.

Kroužením kolem restaurací a dětí mě nechávalo v uplynulých týdnech chladnou, byla jsem jako gifík s popcornem a víceméně z rychlíku četla záplavu komentářů a think-pieců. Někdy jsem kývala, jindy se ušklíbala. A pak jsem narazila na aktuální sloupek kuchaře Ilaria Vinciguerry, který vychází ze jeho FB postu ve kterém elegantně a efektně strouhá lahodný parmezánek na těstoviny malé holčičce. V Michelinský restauraci. Hezký!
V článku píše, že by i jeho kolegové z luxusních restaurací měli zvážit puštění dětí do restaurací, je přece absurdní, že někam můžou psi a děti ne: děti jsou naše budoucnost a když si to vezmete do důsledku, taky naši zítřejší zákazníci, pragmaticky tak pro ně už teď připravujete místo, kam se budou rádi vracet. Prý stačí málo - pečené brambory, pasta s dobrým oliváčem, úsměv. Použil taky slovní spojení, který se mi extra líbilo, když apeloval na svoje kuchařské kolegy: nesloužit jen bohu peněz. A poukázal na to, že obsluha není v podniku jen pro to, aby brala objednávky, nosila je a zase odnášela: pohostinství je komplexní služba, a obsluha by měla mít v oku a kompetenci taky určitý typ chytrého menežmentu. Měla by vědět kam koho posadit, aby byli milenci na rande v klidném koutku, ti, kdo přišli jíst na otočku třeba někde krajem apod. DÁVÁ TO SMYSL!

A když jsem došla do Itošky nechám tu ještě moc hezkej rozhovor s Elly Schlein (ano, to jméno nezní italsky, ale můžete dát ruku do hrsti a mávat s ní a hned to bude lepší), čerstvou předsedkyní italských řekněme socdemokratů (Partito Democratico). No a opozice se samozřejmě chytla z poměrně obsáhlého rozhovoru JEDNÉ VĚTY o tom, že má Schlein stylistku, dokonce armokromistku (expertku na barevné typologie). Šílenství. Levičanda, která otevřeně nerozumí oblékání si ve svojí pozici najme profesionálku. Být to týpek, tak se to ofc nestane (a neřeší). Mnoho povyku v zemi módy pro módu, ale mladá lesba se sociálním cítěním, která myslí na klima a sociálně slabší evidentně dráždí jak bosá noha hada (to se asi neříká, co).

A na konec ještě info pro bohatý: Ciccioliny rozlehlý apartmán v Římě, kde se nafotilo a natočilo spousty legendárního porna je na prodej. I Cicciolina má teď prostě hlouběji do kapsy a narozdíl ode mě její AKTIVA (nebo pasiva?) nejsou jen hadry, ale nemovitost. Tak snad obě budeme mít na to, abychom se i v době další ekonomický krize dokázaly postarat o naše kočky!

To bylo ale dlouhý, co? Nebojte, kdoví, kdy zas něco bude! Můžete to číst třeba po ostavcích na den. A mějte krásný jaro.