Ahoj,
Dneska se potřebuju propadat časem a pouštět si svoje oblíbený italský písničky.
A tak vás vezmu s sebou na cestu Youtubem a představím vám dvě italský zpěvačky, který znamenají osmdesátky.
O Rafaelle Carrá jsem už psala. Takže se koukneme jinam, na italskou novoromantičku Rettore, která v písničkách více či méně schovávala nepřeslechnutelný dvojsmysly a na Dianu Est, která jela na vlně italo disca a pro změnu zpívala… třeba latinsky. Jízda.
Make antika great again!
Diana Est je perfektně vykonstruovaný pseudonym pro svoji nositelku a pro to, co zosobňuje a „prodává“ – revival Římského impéria! Cristina Barbieri dostala umělecké jméno podle starořímské bohyně lovu Diany a latinského slovesa „být“ ve 3. pádu jednotného čísla. Diana Est.
Tedy Diana je. A italská popmusic stvořila svůj two-hits wonder, Dianu, která se měla stát osmdesátkovou yé-yé girl, ale v šatičkách inspirovaných antickým peplem a v rytmu populárního italodisca. Producenti, skladatelé a textaři Dianu představili písničkou Tenax.
“Tenax” znamená houževnatý. A text je rozhodně jízda, stejně jako televizní studio, který vypadá, jako by si z něj na chvíli odskočili tvůrci nějaký československý bizarní studiový pohádky. Někde mezi středověkem, antikou a figurínama z výprodeje tančí svůj specifický cukavý tanec ve skoro Argentovským svícení do zelena bohyně lovu Diana.
A text? Podobně evokativní, bizarní, meditativní, nesmyslný až filozofický.
Prostě ideální písnička na diskotéku, kam jí hudební label úspěšně dotlačil.
Estetická noc / Křehké podvědomí / Scénické předstírání / Psychoanalyzujte mě!/ Nový obraz ze sna, co je mi spojencem / Normalita už není uvěřitelná /
Možná už je ráno a já to netuším / Vymyslím si radši svůj latinský svět /
Tenax, tena-tenax / Sed modo senectus morbus est / Carmen vitae immoderatae hic est /Tenax, tena-tenax / Nehybné vlasy / se statickými kresbami / Energický make-up/ který poutá pozornost / Stojí za to žít / jen od jedenácti večer / Můžu se jen smát / v temnotách./
Latinský kus textu znamená „stáří je jen nemoc a tohle je píseň přebujelého života“ nebo tak nějak. Někdy mě skoro až mrzí, že se jim nepodařilo udělat z latiny trend, škoda, co?
Druhý a vlastně poslední velký hit Diany Est má neméně evokativní text, který mám pokaždý na domácích večírcích s Youtubem tendenci všem kolem překládat, ať už o to stojí nebo ne (většinou ne). Jmenuje se Le Louvre a ano – je to o umění.
A tady je pro fantazii daleko menší prostor než v Tenax, Diana totiž vyzývá umělecká díla, aby povstala a vyšla z muzeí do ulic. Naprostá revoluce!
Nechybí její signature osmdesátkový peplum s páskem, barevný kozačky, robotický tanec a vzývání umění s mikrofonem s useknutým kabelem (?)! Ale hlavně text, ze kterýho mi padá čelist dodnes- tak aspoň kousek:
Po spousty staletí byli urození
vystavení vždy nehybní
s touhou vydat se do bister.
Nová čtení nám je odkrývají díky technologiím
v jejich zlatých klecích.
Doba je konvenční, provinční.
Ven, vyjděte ven z muzeí
moji noví přátelé
bude zničena civilizace banalit
Pojďte, následujte mě (Le Louvre)
vystavte se (Le Louvre)
vysoká móda jde (Le Louvre)
vyhraje, kdo bude jiný.
Počítači, řekni mi,
jestli s nově získanou svobodou
běží uličkami s Monou Lisou.
Časy změn, nové modernity.
A dál už nic. Diana Est vydala dva singly (které obsahovaly i další, ne moc úspěšné písničky na druhých stranách desek, ano, desky měly dvě strany, děti) a pak se její hvězdička pomalu rozpustila. Podle Wikipedie je žije v milánském okrese a je starožitnice. Příznačné.
Óda na ostré předměty
Donatella Rettore začínala víceméně jako každá druhá italská zpěvačka, autorka a interpretka písniček, která se představila širšímu publiku na festivalu v San Remo v sedmdesátkách, aby koncem dekády výrazně změnila sound a díky tomu se stala jednou z nejvýraznějších představitelek italský nový vlny, na hraně italodiska (a s jednou hitovkou v rytmu ska).
Na rozdíl od Diany si svoje přenádherně nádherný texty píše sama.
Zajímavý jsou i její starší věci, skladby z alba Donatella Rettore z roku 1977.
Je plný textů, který jsou všechno, jen ne pohodový. Třeba písnička „Caro preside“ – milý pane řediteli, která tematizuje nevhodné chování mužských autorit – doslova zazní obvinění muže, který dával kolegyním neslušné návrhy, zamlčoval drogovou závislost studentů a nejspíš i jim dělal návrhy. Na italský katolický prostředí docela heavy metal! A stejná soda je i písnička „Il patriarca“, která se opírá do patriarchálních stereotypů mužů, kteří navenek působí jako uhlazení intelektuálové, kteří rádi mluví o revolucích, ale doma mlátí svoje ženy, podvádí je a vůbec si jich jako takových neváží.
Jenže pak přišel rok 1979 a písnička Splendido splendente, definice italských 80s.
Znamená to vlastně něco jako přenádherná nádhera…velká nádhera, chcete-li a je to óda na estetickou chirurgii a na dokonalou, precizní práci skalpelů, která vás omladí.
Chcete mládnout? Jdeme na to!
Přenádherná nádhera / psali to i v novinách / a já tomu slepě věřím / anestetikum s vysokým účinkem / a budeš mít nový obličej. / Díky dokonalému skalpelu / který je tak lákavý, tak ostrý. / Přenádherně nádherný. / Stojí to málo a konečně / se budu smát navěky. / Miluji nevinný bílý plášť / co se s úsměvem blíží / je to můj pán a já to cítím / pomalu ztrácím smysly / jako v náručí milence. / Přenádherná nádhera. / Jsem přenádherně nádherná / konečně se miluji / mám kůži průsvitnou / jako hadí vejce. / Jaká budu uvidím /muž nebo žena bezvěká / vyrostu bez pohlaví / do života v překrásné marnivosti / Přenádherně nádherná! / Jsem tak okouzlující / moje mysl opisuje kruhy / mezi lidmi jsem rozpoznatelná / a to všechno / díky ostrému skalpelu./
Nutno podotknout, že Rettore rozhodně žije, jak káže a tak ve svých 66 letech vypadá takhle. Skalpel, prosím!
Další ostrý předmět, který tematizuje je žiletka. A to v písničce (hádáte správně) „Lamette“ tedy žiletky, kterou odpaluje frází „dej mi žiletku, ať si podřežu žíly“, aby pokračovala kousek dál větou o tom, že „bude tě to bolet míň než transplantace ledvin“. Textařská výšina dosažena?
Ale kdepak, rozhodně nejvíc evokativní je písnička “Il Kobra”.
Hadí song, který obsahuje tolik nepřeslechnutelných dvojsmyslů, že nikdo není na pochybách, že je to písnička, well, spíš óda, na penis.
Kobra není had / ale nutkavá myšlenka / která se stává necudnou / kdykoli tě vidím / kobra není plaz / ale vinoucí se pára / co nechává za sebou stopu / kudykoli projdeš / když kobru osolíš / a pak sníš / tak je ti špatně / tak se to nedělá / kobra je erb / z kamene a mosazi / urozený sluha, který žije v zajetí / kobra se vykloubí / stočí se a přiková mě / zavře mi ústa / sevře mě a dotýká se mě / wow, wow, kobra / kobra není upír / ale břitva, a výdech / který se stává královstvím / kdykoli tě vidím / kobra není škrtič / ale lahodné sousto / které se stává písničkou / kudykoli projdeš.
Jak tohle v Itálii prošlo cenzurou nevím, fakt je, že se proti písničce vzedmula vlna prudérní kritiky, ale nezmohla se na nic, o to větším se stala hitem.
Rettore se dodnes jednou za čas objeví v nějaké televizní estrádě, aby předvedla svojí přenádherně nádhernou tvář upravenou estetickými chirurgy a vrátila diváky do osmdesátek, ale kromě retro-hitů pořád skládá a zpívá nové věci. Jen už nejsou tak ostrý, jako byly její osmdesátkový žiletky, skalpely a cirkus plný dvojsmyslných aluzí.
Tak dobrou noc a dobré ráno s novým motivačním citátem:
Sed modo senectus morbus est, carmen vitae immoderatae hic est!
Diana Est očividně svým tancem inspirovala Čoko Voko i Markétu Muchovou. Love it.
Splendido Splendente dneska na nekonecnej repeat!