Ahoj,
tak nějak předpokládám, že každý teď máme nějaký coping mechanismus, jak se nezbláznit a neproscrollovat se obrazovkou až na konec světa.
Říká se tomu doomscrolling, apokalyptické scrollování bůhví kam.
Nekonečný těkání od zpravodajství, přes podivná, děsivá a neověřená videa výbuchů, ukradených tanků a zneškodňování min, přes memy až tam, kde by nás to mělo uklidnit (tím myslím kočičí tiktoky). Kamkoli dojdeme, tam končí internet a začíná nekonečná jáma plná vší krásy a hnusu, něco jako Nicota v Nekonečném příběhu. Jenže tahle nicota se tváří jako “něco” a tak se v ní topíme a jsme za to ještě rádi.
Každý děláme co umíme. Hlavně zatím dýcháme (všimla jsem si, že nejčastější návod na zklidnění jsou videa s dechovým cvičením) a snažíme se být hydratovaní (pravidelně pít vodu je docela dobrý tip válka neválka).
Předpokládám, že jsme si všichni kolektivně prošli spirálou emocí, od děsu po totální apatii. Od googlování protiatomových krytů, přes jódové tablety až po co já vím, všechno, co internet právě teď nabízí s každou další zprávou (kolik z nás si dohledávalo, jak funguje SWIFT a proč by nás to mělo zajímat). Všichni tak nějak dýcháme, zavalujeme se prací (ať už nám to aktuálně jde nebo jen mechanicky plníme úkoly) nebo whater floats out boat, a posíláme peníze na Člověka v tísni.
Prostě děláme, co umíme.
Já jsem se po týdnu od začátku války na Ukrajině konečně středně vzpamatovala, poslala peníze Člověku v tísni a Voxpotu (jejich reportáže přímo z místa se vyplatí sledovat i na Twitteru přímo u Vojtěcha Boháče) a dostala jsem se do fáze podivné apatie. Nic moc mě netěší (well that isn’t new) a někdy si říkám, co jsme komu udělali, že jsme tak nepoučitelní. Na druhou stranu mě uklidňuje fakt, že mám v lednici láhev cidru, sto Euro v cashi, kýbl kolagenu (může se hodit), pár instantních nudlí a připravenou přepravku na kočky. Na druhou stranu posledních pár týdnu nejsem schopná vyjít z domu aniž bych se třikrát převlíkla a ani tak nebyla spokojená s tím, jak vypadám, takže moje představa konce se váže hlavně na tu láhev cidru a dvou Mila tyčinek, které mám pro jistotu rovnou na nočním stolku.
Chtěla bych přežít apokalypsu? Ráda si představuju, že ano, ale nemyslím, že na to mám fyzickou kondičku, správný outfit a mentální kapacitu. A čím dál víc mi taky dochází, jaká může být výhoda nemít děti. A to myslím vážně. Protože jestli je klimatická krize pro někoho pořád ještě cosi abstraktního, šermování jadernou hlavicí se přehlídnout nedá. Ani když zavřeme obě oči. Navíc mám od dětství nepřekonatelné trauma z plynových masek.
Holky z naší post-apo školky
Bydlím na Letné. Podruhé v životě. A když se hodně vykloním z okna, tak na konci ulice vidím školku, kam jsem jako dítě chodila. Mám z té doby jen pár vzpomínek, a kromě těch, které se vážou na moji spolužačku Lindu, která byla ze všech holčiček nejhezčí a nejblonďatější a na karneval chodila zásadně za princeznu (a já ji záviděla, protože Linda byla IT girl), a té, kdy mě paní učitelka naučila na dvorku jezdit na srandovně zeleným kole, si nejvíc vybavuju trauma ze dne, kdy mě - pro mě z tehdy nepochopitelných důvodů - máma donutila jít do školky v plynový masce.
Musel být rok 1990 nebo 1991 a v institucích nejspíš ještě doznívala rutina z dob železné opony: branná cvičení a nácviky evakuace v případě atomových krizí. Navíc to bylo jen pár let po tom, co blafnul Černobyl a moje máma se ve vysokým stupni těhotenství schovávala před jaderným deštěm kdykoli zrovna sprchlo (vložte libovolný humor o dopadech, který to na mě mělo). Ostatně Letná v té době vypadala, že se na ní nějaký ten spad musel zákonitě usadit: šedivá, omšelá, plná lešení a tmavých zákoutí, depresivní. Nic nenasvědčovalo tomu, že to jednou bude “ta čtvrť”, epicentrum avokádových toustů, předražených bytů a krásných lidí módy. A krásný člověk módy jsem nebyla ani já, malý dítě v plynový masce. Dnes bych samozřejmě všechno viděla jinak, víc steampunkově a editorialově (desetistránkový Vogue editorial kde mojí mámu představuje Linda Evangelista nebo Naomi Campbell a celý to fotí Steven Meisel nebo Helmut Newton) , ale tehdy jsem si připadala nepatřičně, co nepatřičně, hrozně! Proč na mě vlastní matka páchá takový (módní) bezpráví?! A bylo to ještě horší, protože se ukázalo, že jsem V MASCE přišla jako jediná!
Vzpomínky na cvičení samotné už nemám (takže jak je vidět, apokalypsu bych nedala), z toho dne si pamatuju jen těch pár desítek metrů, co jsem musela ujít z bytu ke školce ve staré plynové masce (není to ani hezký, ani příjemný, a víte, jak dokáže být stará plynová maska zatuchlá?! Já to bohužel vím a dodnes si ten vjem umím vybavit).
Ten pocit absolutního trapasu a studu, když jsem v ní stála v šatničce jako jediná. Kdyby šlo na trapno umřít, tak už tu dávno nejsem, ale síla ducha je převeliká a já to přežila (následovalo dalších pár desítek let trapasů, to člověka zocelí).
Ale trauma z plynový masky mám dodnes. Možná, že i proto mi posledních pár let otravného kolovrátku stížností na roušky a respirátory přišel jako úsměvný. Dokud tě rodiče nedonutí jít do školky v plynovce, tak se o rouškách odmítám bavit.
Takže ne, nejsem připravená na nic. Ale pořád neztrácím naději, že to nějak dopadne. Už přes dva roky sledujeme, jak se naše “normalita”, tedy stav věcí kdy je všechno tak, jak jsme zvyklí, proměňuje doslova před očima. Nová normalita je mít doma respirátory, dezinfekci a nově možná i tu plynovou masku. A samozřejmě zásobu Mila tyčinek.
Uznávám, že jsem otravná jako Lena Dunham, která dokáže cokoli udělat o sobě.
Jen se snažím představit si pro mě jediným možným způsobem, co se teď děje kousek od nás. Bunkry, masky a bomby. A sama se musím chytit za nos, protože válka je něco, co je tu doslova pořád. Jen je to teď našim sakra blízko našim pohodlným středoevropským zadkům.
Co mě v posledních dnech (ne)překvapilo?
Milánský fashionweek jel dál a módní krasojízda pokračuje v Paříži. Už během prvních debat o sankcích Rusku se objevily spekulace o tom, že Itálie chce nechat vyškrtnout položku “luxury goods” ze seznamu zboží, které má mít v Rusku embargo. Později to zásadně popřel Carlo Capasa, šéf italské módní komory. Trh s luxusem je obrovský a i když by se mohlo zdát, že utnout tipec ruským zbohatlíkům by bylo pro módní domy smrtící, tak ani náhodou, podle Business of Fashion tvoří jen 2-3 % celkového světového trhu s luxury goods. O tom, jak se svět módy zatím vypořádává s válečnou krizí si přečtěte tady. Zatím nijak zvlášť.
Ruská zmrzlina od Primy (podobnost s Prima CNN čistě náhodná) je nyní Ukrajinská. Wow, konflikt vyřešen. Podobný typ zpráv mě zaručeně dokáže vytrhnout z apatie. A nasrat. Podobná gesta pomáhají u nás už tak rozsáhlé rusofobii. Podobně jako návrhy na přejmenování nejrůznějších dalších věcí (co ruský kolo, vejce a ruleta?!), šikana ruských studentů a tak vůbec. We know better, fakt. Na druhou stranu - jsem překvapená? No tak to bohužel nejsem…
Zelensky je nový světový idol. Avenger, hrdina všedního dne hrdinou válečným.
Mě to nevadí. Byl by to bezva precedens pro současnou maskulinitu, kdyby se idolem stal chlápek, co daboval Paddingtona a dokáže tancovat v latexu a podpatcích. Každopádně doporučuju jeho profil od Mahuleny Kopecké na Voxpotu.
V médiích se o válce na Ukrajině často referuje optikou, která je, well, rasistická: “Nejde o válku v rozvojové zemi třetího světa” rámuje například novinářka ve videu, kde tenhle nešvar (úplně ebenovsky laskavé slovo, co) pregnantně shrnuje Trevor Noah. Jsem překvapená? Well, ne.
Tomáš Klus napsal písničku pro Ukrajinu. Jsem překvapená? Oh hell, no.
Nohavica nebude vracet metál. Je to prý jen gesto. Jsem překvapená? Lol, ne. Taky mám gesto. Hodně unavený prostředníček.
Putin. Bylo by fajn přestat referovat o tom, že je psychopat nebo má malý penis. Nejsem odbornice, abych dokázala dělat diagnózu, jen to považuju za nebezpečný precedens, který shazuje psychické zdraví a bagatelizuje ho (ano, slova mají moc).
A co se týče všech sexuálních konotací…proboha. Je nám všem najednou patnáct? Pokud si děláme hrdinu z člověka, co se nebojí latexu a podpatků, jak můžeme jedním dechem referovat o malým penisu plném zla? Pokud je náš nový avenger drobný komik, zákonitě bychom se měli umět přenést přes stereotyp komplexu malých penisů, to je naprostý nonsens. Malé penisy nemůžou za potenciální globální konflikty (naopak chci upozornit, že s obřím penisem si třeba neužijete anální sex, kdyby na tom záleželo). Na penisu nezáleží. I když je to “humor”, tak to dokáže pořád šířit hloupý stereotyp. Podobně, jako když se reportéři v šoku diví, že konflikt, který prožíváme se děje v “civilizované Evropě”.
A nakonec něco hezkého - podle příspěvku na Instagramu České televize jsme v Česku vybrali na pomoc Ukrajině přes miliardu korun. Jde tak o největší částku vůbec v našich novodobých dějinách. Nechci být sentimentální, ale dojímá mě to. A i když se mimo jiné řeší také to, že si značky na charitě dělají selfpromo, tohle mě odzbrojilo (kéž by to odzbrojilo doslova i Putinovu armádu). Co se týče obohacování se - to jde bohužel ruku v ruce s válečnými konflikty odjakživa. Přemýšlejme kam peníze pošleme. A proč to děláme - chceme pomoct nebo o tom napsat na sociální sítě? Poslat peníze tam, kde jsou třeba nebo si něco koupit (neshazuju to, já si třeba chci pořád něco kupovat). A když se obloukem vrátím k módě, kterou zmiňuji výše, myslím, že je velký rozdíl mezi velkými a silnými brandy a malými tvůrci. Já osobně čekám aspoň na ono příslovečné gesto, které segment luxusu nijak bolet nebude. Ostatně, jde opravdu o zanedbatelných pár procent z jejich “koláče”.
Víc toho asi už nemám.
I když se pořád něco děje.
Pojďme si dát pohov, pivo a jít spát.
Dobrou noc.
P.S. Moje BUYMEACOFFEE pořád funguje a můžete mi přispět na psaní. Děkuju.
Kromě Mily si ještě dávám tohle: Sasha Velour & Johnny Velour - "A Man Like Putin" https://youtu.be/yg_ybFntQqQ