KDYBYCHOM NEMĚLI ANNU, MUSELI BYCHOM SI JI VYMYSLET
O tom, jak jsem dva týdny ležela na gauči a čuměla na seriály
Ahoj,
tak jsem se probrala z komatu a konečně jsem se dostala do nálady napsat newsletter. Poslední dva týdny totiž nedělám nic jinýho než:
pracuju na NOVÝM GAUČI
sleduju seriály na NOVÝM GAUČI
neustále luxuju a odchlupuju NOVÝ GAUČ
jím sýrová prkýnka a nezdravý množství syrový mrkve a MILA tyčinek (už asi víte kde)
Ano, po téměř roce mám svůj vysněný gauč. Je zelený a sametový a úplně báječně se něm sledují seriály. Za jeden víkend jsem dala zabalená do měkkýho plédu jak vyhajpovanou sérii “Inventing Anna”, stačila jsem dojet Devadesátky, celý Polosvět, hltám každý díl Geniální přítelkyně a už jsem v nejnovější řadě The Marvelous Mrs.Maisel. Viděla jsem taky Guru a Případ Roubal. O posledních dvou vás už zítra nebo pozítří čeká moje zamyšlení na webu Heroine, tak trošku tam mudruju nad trendem retra a zároveň vypichuju snahu autorů Voyo seriálů hledat nové úhly vyprávění skrze ženské hrdinky, v Guru především.
”Inventing Anna” byl kousek, na který se těším od od roku 2018.
Už ve chvíli, kdy vyšel investigativní kousek Jessicy Pressler pod hlavičkou New York Magazine bylo totiž jasný, že tenhle případ si říká o zfilmování (zeserialování?! Vymyselela jsem slovo?). Navíc s vědomím, že jiný článek autorky, který popisuje případ newyorských striptérek, které obíraly bohaté bankéře, posloužil jako základ pro film “Hustlers” (Netflix) s JLo v hlavní roli.
Stručné shrnutí jsem napsala pro českou Elle. A delší a trnitou verzi, bez editů a korektur, vám dám sem. Doufám, že máte pohodlný gauč, tak se na něj usaďte a čtěte. Další dlouhá newsletterka na jedno jediné téma právě začíná.
Žijeme v době, kdy fikce stírá realitu? Jak podvodníci ovládli Netflix
„Tenhle příběh je pravdivý. Až na části, které jsou totálně smyšlené“ říká disclaimer na začátku 9.dílného seriálu „Neskutečná Anna“ (Inventing Anna), který je od 11.2. dostupný na Netflixu. Seriál je inspirovaný článkem, který sepsala novinářka Jessica Pressler pro New York Magazine v roce 2018 a popisuje v něm příběh Rusko-německé podvodnice Anny Sorokin.
Investigativní longread, který se čte jedním dechem má všechno, co by si kdejaký bravurní novelista jen těžko vymýšlel, aniž by byl nařčen z přehánění na hraně uvěřitelnosti: newyorskou smetánku, značkové oblečení, luxusní hotely, cesty kolem světa, jachty a všechny důležité postavy od slovutných finančníků a podnikatelů, přes zvučná jména uměleckého světa, po technologické hvězdičky ze start-upů, jejichž proslovy sledujeme na TEDx vystoupeních. A taky podivné bankovní transakce, nezaplacené účty v hodnotě desetitisíců dolarů, manipulace a jednu celkem nevýraznou, ale velmi cílevědomou podnikavou dívku, která se rozhodla, že si zaslouží žít v luxusu a dostane se mezi světovou elitu. A vlastně se jí to povedlo. Skoro. Chybělo málo, aby získala nekrytou půjčku na pronájem luxusního historického domu v centru New Yorku patřícímu miliardáři, ve kterém chtěla podle svých slov vybudovat luxusní umělecký klub pro vyvolené. Byla přece „podnikatelka“.
Stačil jeden článek, aby se z tohohle „byznysplánu“ stal globální fenomén, a aby si příběh vzala do parády showrunnerka Shonda Rhimes (podepsaná třeba pod Grey’s Anatomy), potažmo její produkce spolupracující s Netflixem „Shondaland“ (pod kterou vznikl například úspěšný seriál Bridgerton) a spolu s autorkou článku stvořila seriál, který nás celým příběhem detailně provede.
„Neskutečná Anna“ mapuje příběh Delvey-Sorokin, dvacátnice, která se v rozmezí let 2013-2017 v New Yorku úspěšně vydávala za bohatou německou dědičku a ošálila tak nejen spoustu přátel a známých, ale taky velké bankovní instituce, než byla odhalena, a v roce 2019 odsouzena za podvod a loupež. Soudní proces ji shledal vinnou z odcizení více než 200.000 dolarů, které vymámila z hotelů, bank a pod nejrůznějšími záminkami zpronevěřila i další vysoké částky od institucí, kolegů a přátel.
Neuchopitelná podvodnice
Jak zmiňuje recenzent New York Times Mike Hale jedno z kouzel původního textu Pressler tkví v jeho neuchopitelnosti. Jde o skvělou investigativní práci, ale celý kousek má i nádech nejednoznačnosti. Podobně jako při čtení beletrie se tu setkáváme s postavami, které se souhrou okolností tu více či méně zamotávají do osidel zručné manipulátorky Delvey a je jen na čtenáři, aby si vyvodil z případu závěry.
Poodhaluje nám zvyklosti newyorských prominentů už ve svém titulku „Možná měla tolik peněz, že jen ztratila přehled…“, ale jejich emoce a motivace jsou jen na naší interpretaci, podobně, jako je na nás sestavit si profil samotné Sorokin, máme totiž jen střípky – popisy situací, a toho, jak se Sorokin chovala a působila.
Oproti tomu nám seriál nechává méně prostoru pro imaginaci, ač Sorokin stále zůstává ne zcela jednoznačnou postavou, v momentech téměř hrdinkou celé eskapády. Válcuje ji ovšem postava novinářky, přes kterou se tým rozhodl příběh vyprávět.
Rozehrává se tu každý detail z příběhu, a navíc se realita míchá s fikcí. Ovšem možná méně, než si myslíme, protože i sebebizarnější detaily, jakým jsou třeba večírek s nechvalně známým farma-podvodníkem a svého času „nejnenáviděnějším mužem Ameriky“ Martinem Shkreli [JP2] nebo epizoda, kde se Delvey potkává s dalším podvodníkem, pořadatelem nechvalného Fyre Festivalu, se opravdu staly.
Stáváme se tak nepřímými svědky jedné éry, kdy více či méně vychytralí mileniálové hodně svérázně a každý z jiných důvodů a s trošku jiným cílem, chtějí dobýt ty nejvyšší společenské pozice. Společným jmenovatelem jsou peníze, úspěch, sláva, lajky na sociálních sítích a schopnost využívat nové technologické nástroje ve svůj prospěch. A k tomu staré dobré umění „fake it till you make it“, tedy předstírat, dokud se lež nestane skutečností.
Nepříjemné ženské
Hlavní seriálový oblouk tvoří příběh novinářky Vivien Kent (fiktivní verze Jessicy Pressler s příjmením odkazujícím na Clarka Kenta, jiného novinářského „Supermana“), která se rozhodne věřit svým instinktům a zpracovat případ jakési maldé podvodnice, který tou dobou skoro nikoho nezajímá. Hned od začátku vidíme hrdinku konfrontovanou se společenskou hierarchií, ve které se pohybuje – starší bílí mužští editoři, kteří ji nechtějí dát příležitost zpracovat text, ve kterém cítí potenciál, a navíc by ji mohl pomoci „vykoupit se“ z jejího předchozího profesního selhání, díky kterému se ze slibně nastartované kariéry propadla v newsroomu až na kraj kanceláře, ke stolům „horších“ autorů, kterému přezdívají s nadsázkou „Scriberia“.
Postava novinářky a následně i samotné podvodnice Delvey mají diváka konfrontovat i s postavením ženy v současném světě, ač jejich cesty, překážky a nastavení nemůžou být odlišnější. Obě jsou ovšem v permanentním boji s patriarchátem, ať už jde o vlivné editory nebo o bankéře. Vyobrazení samotné Delvey je věrné jejímu předobrazu, a zůstává tu jistá nejasnost: divácky oscilujeme mezi empatií a odsudkem, protože hranice mezi tím, jestli je Delvey ve skutečnosti oběť (společnosti, svých vlastních fantazií a deziluzí) nebo chladná a kalkulující narcistická psychopatka je povážlivě tenká. Postava novinářky Kent si od diváků také moc sympatií nevyslouží, je umanutá a urputná, a oproti Delvey vlastně neméně sobecká. Do toho je také v pokročilém stádiu těhotenství, což slouží jak drobným dramatickým momentům, tak gagům.
Seriál má 9 dílů, které mají skoro hodinu, ale jeho tempo je i přes to až na pár hlušších momentů vražedné. Shonda Rhimes tak znovu dokazuje, že je jednou z těch, kdo jsou schopni dát dohromady dobrý tým a natočit seriál, který i díky svojí struktuře a detailům prostě chcete sledovat. Jednotlivé epizody sledují rozplétání případu jak skrze Kent, tak skrze příběhy jednotlivých postav zapletených do případu a jen v posledních dílech tempo ztrácí a propadá se do série hluchých, zbytečných a dosebezahleděných melodramatických tónů.
Anna Delvey jako Robinhoodka nebo sociopatka?
Reálný i seriálový příběh Anny Delvey vypráví o světě, který je apoteózou amerického snu. O světě, kde se bohatým a úspěšným může stát každý, stačí opravdu jen chtít a být dostatečně cílevědomí a přesvědčiví a je pak vlastně jedno, jak se to stane, důležité je, že se to stane. Na jejím podvodnickém umu je navíc šokující, že vlastně nepřináší „do hry“ nic nového, stačí umět zapůsobit, okouzlit, lichotit a předstírat nonšalantně manýry bohatých, kteří vás bez mrknutí oka vezmou mezi sebe.
Ostatně, podobně uvažovala jednadvacetiletá Čínská umělkyně Zou Yaqi, když se v rámci klauzurního projektu na týden vetřela do luxusních hotelů, na večírky a do letištních salonků pro VIP. Stačilo ji k tomu ještě méně než Delvey: sametová teplákovka, hezký účes a make-up, fejková kabelka Hermés a papírová taška z butiku Gucci. Její instalace, která představila střípky videonahrávek z přespávaček na sametových gaučích, denní hygieny v mramorových wellness sprchách opulentních hotelů, zkoušení milionových šperků a pojídání kaviárových jednohubek kritizuje Čínskou společnost a nadbytek a plýtvání stran těch nejbohatších v zemi už tak propastně rozdělené na bohaté a ty ostatní.
Seriál i celý případ lze číst také jako kritiku současného podnikání a spekulací těch nejbohatších. Jak v jednom pozdějším rozhovoru říká sama Sorokin, když ji moderátor konfrontuje s tím, že její byznys byl jen domeček z karet: „Spousta byznysů je jen domek z karet, jen o tom nikdo neví.“
Popisuje svět desátých let 21.století, rozkročený mezi nové příležitosti, které světu nabízí technologie, který ovšem stále stojí na starých pravidlech, které určují pořád ty stejné elity a kde nás dokáže stále ještě okouzlit příběh o evropské dědičce efemérního aristokratického původu. Navíc ukazuje, že mocenské vztahy a využívání jsou všudypřítomné, ať už jste právník nebo novinářka, každý využívá každého a všichni jsou tak oběť systému i jeho spoluhráči. Protože, jak v seriálu zazní „každý v New Yorku něco chce, snaží se uspět, „hustluje“ a předstírá“ a ač Delvey u soudu prohraje, právě díky zapojení médií vlastně vyhrává: stává se slavnou, celý svět teď zná jméno Anny Delvey. Tenhle příběh říká tak moc o nás, o naší době, o pozdním kapitalismu a jeho zvrhlosti, o postavení žen, o době post-pravdy, tedy o době, kdy je „skutečný“ příběh k nerozeznání od Netflix fikce a všechny složky spolu komunikují a tvoří jednu jedinou meta-rovinu.
Banální kouzlo elity
Když se v prvním díle série Vivien Kent snaží přesvědčit své nadřízené, aby jí nechali případ sepsat, oponují ji, že „nějaká hloupá prominentka nikoho nezajímá“. A Delvey, a potažmo i Kent, se následně celou dobu snaží dokázat opak – někdo, kdo je schopný vymyslet a zahrát podvod v takovém rozsahu přece nemůže být „jen nějaká malá hloupá holka“ nebo ne?
Podle postřehů těch, kdo se s reálnou Annou znali mohla na první pohled působit banálně až nezajímavě – roztomilá dívka s kulatým obličejem, na které není nic moc zajímavého. Jenže Delvey, od malička fascinovaná světem módy a později i světem současného uměleckého pozlátka, dokáže skvěle využít typických symbolů bohatství – nenápadný luxus designérského oblečení, které rozezná jen ten správný okruh lidí, nonšalantnost, určitá chladná nadřazenost a orientace v současném umění i trendech.
Delvey vždy věděla do jaké restaurace jít, který večírek navštívit a jaké umělecké dílo prezentovat na svém Instagramu, který měl přes 40 tisíc sledovatelů. Její případ je jakýmsi pomyslným vrcholem instagramové kultury, díky které denně na sítích prezentujeme naše životy v daleko hezčích a zajímavějších barvách a vytváříme tak vlastně efekt jisté závisti, který lze monetizovat nebo prostě proměnit ve společenskou kryptoměnu. Pokud bychom na to chtěli jít ještě intelektuálněji, to, co projektovala Delvey na svých sociálních sítích, by možná Roland Barthes nazval vytvářením vlastní mytologie.
Narodila se v roce 1991 v Rusku řidiči kamionů a matce v domácnosti a spolu s celou rodinou se ve svých 16. přestěhovala do Německa, kde v v roce 2011 odmaturovala a odjela studovat do Londýna na prestižní módní vysokou školu Central Saint Martins.
Tu nikdy nedodělala, záhy se vrací do Německa, kde chvíli pracuje v PR a později přijímá v Paříži místo stážistky v módním magazínu Purple. Odtud koncem roku 2013 přijíždí do New Yorku, kde pomalu začíná svoji novou kariéru podvodnice. A právě tuhle část jejího života seriál rozplétá a snaží se nám ukázat okouzlení, kterému Anniny oběti propadly. Jde o portrét vizionářky s čichem na byznys, ale také lhářky, manipulátorky a „hustlerky“ – mimochodem, novinářka Pressler také zpracovala článek o New Yorských striptérkách, který inspiroval film „Hustlers“ s Jennifer Lopez v hlavní roli z roku 2019.
Seriál nechává morální poselství na nás, ovšem to, jak zobrazuje některé z obětí je už teď součástí internetové kontroverze, stejně, jako rozhodnutí dát do popředí novinářku Kent. Zobrazení v seriálu se brání především Rachel DeLoache Williams, někdejší fotoeditorka magazínu Vanity Fair, která se v inkriminovaných letech s Annou Sorokin kamarádila a účastnila se jednoho z vrcholů celého příběhu – nákladného výletu do Maroka, který Sorokin slíbila uhradit, nicméně nakonec celý pobyt a další náklady musela uhradit právě Williams, a kromě osobní kreditky musela použít i tu firemní. Přišla tak o více než 60 tisíc dolarů a stála mimo jiné za dopadením notorické podfukářky.
Podle svých slov ji to stálo mentální zdraví a dodnes není schopna věřit lidem.
O svojí zkušenosti napsala osobní článek, který prodala Vanity Fair, a navíc napsala o celé zkušenosti knihu „My friend Anna: The True Story of a Fake Heiress“, podle které v současnosti vyvíjí svoji verzi příběhu herečka a scénáristka Lena Dunham (Girls) a který vzniká pod hlavičkou HBO. Williams je nekompromisní a tvrdí, že Netflix jen pomáhá Sorokin glorifikovat, a kromě celosvětové slávy prý zaplatil podvodnici 230 tisíc dolarů za práva na její příběh: „Netflix z postavy Anny Delvey neudělal jen podvodnici, kterou je, ale hvězdu první třídy.“ Cituje Williams server ET online: „Já tuhle hru znám, protože znám Annu, je to dokonalý podvod a Netflix nestvořil fiktivní příběh, ale bohatě Sorokin vyplatil.“
Nevyhrál nikdo. Nebo všichni?
S koncem seriálového vyprávění se příběh obloukem vrací na pomyslný začátek.
Novinářka sedí opět v kanceláři nadřízených, kteří jí úkolují pokračováním textu o podvodnici, který jejich webu kontinuálně navyšuje návštěvnosti do rekordních čísel.
Ač je to právě Vivian Kent, která je zdánlivě na koni, protože dokázala konečně očistit svoje jméno a rýsuje se jí místo, které si zaslouží, není spokojená. Dochází jí, že i ona se stala součástí celého podvodu. Seriál ukazuje stav absolutní provázanosti a poukazuje na to, že bez všech těch podvodů by tu nebyl tenhle příběh, povýšení a očištění jejího jména a sláva. Uvědomuje si, že se svým článkem a jeho anti-hrdinkou srostla víc, než by si přála a stejně tak všichni zúčastnění. Rachel DeLoache Williams by nikdy nedostala opci na knihu v hodnotě stovek tisíc dolarů, začínající filmařka Neff (další z postav podle reálné osoby ze života Sorokin) by se možná nikdy neodhodlala posunout z práce v luxusním hotelu k filmařině. Nikdo ze zúčastněných by teď neviděl své jméno a herce nebo herečku, kteří je představují v Netflixovském seriálu, který oblétá svět.
Byla tedy Anna opravdu podvodnice nebo spíš my všichni chceme od života „něco víc“: velké příběhy, velké kariéry, velké peníze, velké instagramové účty, drahé oblečení a obdiv? Není Anna Delvey tedy jen labutí píseň amerického snu, který nám byl vnucen jako životní aspirace? Morální poselství Netflixovské verze případu Anny se nám snaží naznačit, že každý z nás žijeme ve své verzi podvodu a je jedno, jestli si poupravíme nějakou tu položku v CV, abychom dostali lepší práci nebo nabulíkujeme investorům, že jsme krytí velkým jměním.
Seriál tak na pozadí mnohoznačnosti relativizuje odpovědnost Sorokin, aby nám dal příběh s poselstvím o současném světě. A já si nejsem úplně jistá, že to stačí.
Žijeme v době podvodné?
Načasování navíc Netflixu přeje, protože jen pár týdnů před vypuštěním „Neskutečné Anny“ zaujal diváky dokument „Tinder swindler“ o Izraelském podvodníčkovi, který skrze aplikaci na seznamování vlastní obdobou pyramidové hry oloupil několik žen o vysoké finanční obnosy, které dosahují mnoha milionů korun.
I tady hraje důležitou roli novinářská investigativa, a ani tady se nedobereme k uspokojujícímu konci. Sorokin byla odsouzena ke čtyřem až dvanácti letům odnětí svobody, ovšem v loni byla podmíněně propuštěna, aby ji po necelém měsíci opět zatkli, tentokrát za prošlé vízum. V cele tedy sedí dál a hrozí ji deportace.
Simona Levieva, vlastním jménem Šimona Hajúta, Tinderového podvodníka, zatkli v Řecku v roce 2019 a vydali do Izraele, kde byl odsouzen k pouhým patnácti měsícům za zločiny spáchané právě v Izraeli. Jeho následující podvody, během kterých okradl několik žen a nevratně poškodil jejich mentální zdraví a dostal je do svízelných finančních trablů, jako by nebyly. Hajút je aktuálně na svobodě, vydělává si jako life-kouč a finanční poradce, má mraky lajků na sociálních sítích a žije dál formou nejrůznějších memů. A jeho oběti, v jiné části internetu, schytávají v komentářích nálepky „zlatokopek“ a „důvěřivých hlupaček“.
Stojíme tak před dvěma případy velkých podvodů, které mají známé původce a taky řadu obětí. Nemůžeme hlasitě odsoudit Tinder Swindlera a jedním dechem fandit Delvey. Ostatně, nejspíš to nebyla žádná Robinhoodka, která by jen okatě využila už tak prohnilého systému finančních spekulací, kdyby to tak bylo, neokradla by ty, kteří ji považovali za přítelkyni.
Podobné případy nás každopádně fascinují a budou i dál. Ukazují totiž nejen na skuliny v systému, ale i na naprosto husarské kousky, kterých jsou lidé schopni díky přesvědčení o vlastních nárocích. A odhalují nás všechny, kteří jsme občas také ochotni uvěřit krásně znějící lži. Obyčejný život totiž díky podobným případům vypadá banálně, nesmíme ovšem zapomínat, že žít na úkor slabších je ten opravdový zločin.
Mějte se hezky a pokud ještě nemáte gauč, na co ještě čekáte?
Z gauče se totiž seriály sledují úplně nejlíp.