Ahoj,
začnu dvěma texty, co mě aktuálně bavily. Konečně! Konečně jsem četla něco, co mi přišlo v prvním případě extrémně zajímavý, v druhým krátký, výstižný a nabitý emocí.
Rozhovor s Albertem Grandim na Financial Times (pokud vás tam vyhledávač nepustí za paywall doporučuju link zadat přes některou ze služeb mlžící o vašem proxy, sue me) je můj text týdne.
Jasně, bodíky na první dobrou sbírají citace s shock-value jak hajzl (zdravím Magdalenu Fajtovou) typu “tiramisu ani panettone nejsou italské tradiční pokrmy”, ale když tyto pro mnoho Italů téměř svatokrádežní proklamace přežijete (bez srdeční zástavy) a dostanete se dál najdete vlastně dobrý manuál toho, jak s našimi kulturními narativy pracují aktivní konzervativci (a myslím, že to platí i mimo Itálii).
Jak a proč umělé nebo hodně “mladé” tradice na poměry toho, co si vlastně pod tradicí představujeme, dokážou upevnit narativy konzervativní politiky a jak k tomu třeba v Itálii může přispívat institut na přeměřování těstovin (fakt).
Ale samozřejmě, že koukat budete i na příběhy jednotlivých receptů, které máme s Itálií a tradicí neoddělitelně spojené - jo, pizza, carbonara, tiramisu. Nepřekvapivě s mnohými “tradičními” recepty souvisí rozmach průmyslové výroby, migrace, turismus a další fenomény. Co mě na textu taky potěšilo bylo zapojení vzpomínek pamětnic a pamětníků. Prostě kompletní menu včetně digestivu.
Možná, že vás to inspiruje k dalšímu tématickému prohlubování a objevíte celý svět chutí, textur a kombinací, které bychom nikdy nejspíš nepojmenovali jako tradiční pro určitou oblast. Já třeba díky sledování komičky a kulinářské expertky (vaří děcku a sobě, neustále chodí po bistrech a restauracích a dlouho pracovala ve vyhlášené restauraci svého exmanžela “Mission Chinese” Dannyho Boviena), korejské Američanky Youmgmi Mayer vím, jak moc je (nebo bylo) v běžné Korejské kuchyni používat SPAM, americký dovozový lančmít. Což mě vede k dalšímu článku, který je starší, ale o nic míň zajímavý. Téma pořád stejný: tradice a jídlo. (A identita).
Hodím sem nějaké citace, jo?
“OURS IS GOOD,” but what is ours? How popular does a dish have to be, and for how long, to rise to the stature of national cuisine? (The word “baguette” did not enter French written records until the 1920s.)
(TAKE THIS, EMILY V PAŘÍŽI!)
”A nation is an intrinsically unstable construct, ever a work in progress. How is it even to be defined: by territory, history, memory or the crumbs left on the dinner table?”
(Nezkoušejte to na mě třeba smaženým kaprem a brsalátem, “typickým” štědrovečením jídlem možná tak posledních 50-60 let, pokud je něco mladší než vaše -tím myslím MOJE- babička, tak to neberu)
”Nor is there room to acknowledge that food origins are often mythic and murky. Over the millenniums, culinary traditions have crossed borders and changed hands, been adapted and made new.” (Ach ano, štrůdl, trdelník nebo vepřoknedlo, co nám zbývá? Oukrop? Řepa, kterou sdílíme minimálně s Poláky, pohanka? Pomozte mi brainstormovat!)
”Nations clamor to have their riches enter the pantheon of UNESCO’s Intangible Cultural Heritage of Humanity — what belongs, at least theoretically, to all of us.
But the very existence of nations, of ever-shifting borders and the still starkly real threat of invasion and subjugation, be it by military or economic might, belies this utopian ideal. So we look to our defenses. We say, “Ours, not yours.”
(Ale ten trdelník ráda přenechám, teda pokud nebude s točenou zmrzlinou…in that case I claim IT!)
Mimochodem, když jsme u tý točený - nemohl by někdo napsat historii “soft-serve” ice cream? Myslím, že by z toho taky vylezlo spousta zajímavých souvislostí.
Ale od jídla dál. Další tradice, kterou máme rádi a hýčkáme si, je komentování ženské vizáže a předávání generačního trauma v podobě tlaku na “tradiční” beauty-standard. V osobním zápisku “dopis pro mého zesnulého dědečka” se právě s takovým traumatem vypořádává moje oblíbená autorka a beauty-writerka Jessica DeFino.
Čistý psaní, který dojme jednoduchostí i hloubkou. To rozhodně v žádném lifestyleovém magazínu plném reklam na krémy nenajdete. Jessicy newsletter doporučuju odebírat.
Když jsme u kosmetiky, tak se musím zastavit u Trotuly. Čert nebo bůh ví co, že jsem to ten den vlastně na internetu hledala, ale našla jsem toto - odkaz na prý “nejzásadnější text o kosmetice z období starověku”.
”TROTULA, soubor tří knih o porodnictví a ženském lékařství sepsaný v italském Salernu ve dvanáctém století. Trotula obsahuje část nazvanou „O ženské kosmetice“, jež se zaměřuje na návody, jak uchovávat a zvýrazňovat ženskou krásu. Z odkazů v samotném textu vyplývá, že část o kosmetice byla opět napsána mužem, na rozdíl od zbytku Trotuly, jehož autorkami jsou ženy.” Cituji bakálařku z PF Masarykovy univerzity.
Kámo, achjo, příznačné.
No nic, zpět k aktuálním pěkným věcem, třeba k tomu, že Amanda Mull zase píše o módě, yes!
Tady napsala skvělou genezi toho, co všechno může a má podíl na tom, že ortopedické a pohodlné boty jsou cool (spoiler: ano, můžeme za to opět i my mileniálové).
No a tady rozkrývá faktory přispívající k trendování starých kabelek.
Don’t let me even get started, jaký nervy mám z trendu omlácených a poškozených ultraluxusních kabelek. Čím víc potrhanou a poškrábanou Birkinku nosíš, tím bohatší jsi - takhle nějak bych tu rovnici napsala. Jakoby nestačilo, že každý*á, ale doslova každý*á, nosí kabelku v hodnotě mého ročního platu neustále otevřenou, jako by měla nefunkční zámeček. Ošuntělost a “I don’t care, můžu jich mít kolik chci” attitude se stala ultimátním symbolem bohatství. Ležérního, nenápadného. Takového, které do popředí vyneslo věci, které jsou z principu jakoby v pozadí - luxusní kašmírové kousky The Row nebo niche parfémy. Jak má dnes vypadat luxus diktují seriály jako Succession a někdy těžko říct, jestli bylo dřív vejce nebo slepice. (Ale jako první byla určitě Gwyneth Paltrow, bez diskuze).
Když jsme u hodně bohatých lidí a stárnoucích mileniálů (zdravím Michala a Dominika), nemůžu nezmínit seriál “Fleishman is in touble”.
Konečně jsem viděla něco, co ke mě po dlouhé době mluví, generačně.
Skvěle napsaná a natočená kronika jednoho manhattanského a velmi privilegovaného rozvodu, která vás ale donutí zamyslet se i nad svými vztahy, hodnotami, přístupem k práci, ambicím. Chvíli satira, chvíli drama, které ač popisuje jeden hodně specifický sociální segment, bude se vás dotýkat. Nechte to plynout a počkejte si na sedmý díl, vrchol televize první půlky roku.
Zajímavý a funkční tah tenhle kousek (adaptovaný podle knižního bestselleru autorkou Taffy Brodesser-Akner) udělal už v castu hereckého ansámblu, který nás, stárnoucí mileniály, pamětníky OG bokovek, sametových teplákovek a realityshows na MTV, hodí přesně tam - do nultých let. Díky Adamovi Brodymu (the O.C. nebo Gilmorky), Claire Danes, Jesse Eisenbergovi nebo Lizzy Caplan (Mean Girls, haló!) nám konečně jasně, hmataleně a viditelně dojde, že jsme zestárli.
Claire Danes navíc fantasticky hraje. A jestli Sissy (viz můj minulý NL) křičí neustále očima a proto ji nikdo neslyší, i přes všechnu nahromaděnou frustraci, Danes jako Rachel v jednu chvíli křičí tak, že to pomalu způsobí zemětřesení.
I přes to, jako by ji nikdo kolem neslyšel.
Taky někdy křičíte a nikdo vás neslyší?
Já mám pocit, že každý druhý den.
Mějte se hezky a zase příště. Nakřičenou.
Malokdy se TV takhle povede, Fleishman is in Trouble jsem cetla, kdyz vysla a serial me nelakal. Jsem rada, ze se mi potvrdilo, ze “Pakocka ma vzdycky pravdu” a s partnerem jsme to o vikendu zmakli na jeden zatah. Skoro lepsi nez knizka, fakt hodne povedene. Diky za newsletter.
Díky za nový newsletter, opět inspirativní! Akorát nehrála Lizzy Caplan v Mean Girls?