KORZET JAKO SYMBOL: SVÁZANÉ ŽENY I OSVBOZENÁ QUEER TĚLA
Aneb korzety nemůžou za naše p*sraný životy. Patriarchát ano!
Ahoj,
tak dlouho jsem nenapsala nic “jen tak” pro radost, že když to přišlo, tak jsem tomu ani nemohla uvěřit! Ale stalo se - a napadlo mě to při čtení hejtů na Twitteru - vida, i taková činnost může být stimulující. Bude to o korzetu v kontextu filmu Sissi, který jde do kin příští týden a je krásnej (a taky velmi smutnej a feministickej). A taky o korzetu z klipu Sam Smith. Utáhněte si vršky, jdeme na to.
Zatímco ve filmu „Korzet“, který 9.2. vstoupí do českých kin, princezna Sissi v pevně staženém korzetu prožívá neúnosný společenský tlak, popoví Sam Smith v novém klipu v korzetu prožívají svoji renesanci – jsou otevřeně sexuální a tělesní. Korzet Sissi a Smith dělí i spojuje. Především tím, jaká je jeho symbolická společenská role.
Film Marie Kreuzer, který se u nás představil na posledním karlovarském festivalu a konečně vstupuje do distribuce, pro mě patří k těm, co vypadají docela nenápadně, ale nechají velkou stopu. Korzet nahlíží na život stárnoucí, ke čtyřicítce směřující rakouské císařovny Alžběty Bavorské aka Sissi. Je to film spíš současný než dobový, nejde o historický portrét, ale aktuální a veskrze feministický pohled na svoji hlavní hrdinku. Nekřičí příliš okázale, jako kdysi Marie Antoinetta Sofie Coppoly, pracuje sice taky neortodoxně s kostýmy i výpravou, ale trochu subtilněji (prostě a jednoduše nám tu k tomu nekřičí do oušek The Strokes).
Tělo ve službách státu i patriarchátu
Stárnoucí žena ve službách svojí země a svého muže bloumá paláci, které jsou stejně ošuntělé, jako se ošuntěle cítí ona sama. Stárne a tenhle přirozený proces ji nepřirozeně silně děsí.
Tlak, který je na ní od malička vyvíjen a který graduje čím je starší je tu mimo jiné zobrazen jako korzet – celkem častý vizuální filmový symbol patriarchálního porobení žen. A to i přes to, že korzety jako takové v běžném šatníku nebyly obvykle nic víc než praktický kus spodního prádla (zajímavý text na tohle téma má KLACKOVIŠTĚ).
Není to nepodobné slavnému „pálení podprsenek“, ke kterému nikdy nedošlo.
Korzet se stal symbolem patriarchátu a útlaku žen. I já sama mám ráda efektní metafory a málokterá funguje tak jasně, jako záběr na pobledlé ženské tělo, které služebnictvo stahuje tkaničkami do korzetu tak silně, až se bezvládně skácí na zem.
V „Korzetu“ se jde za prvoplánové metafory, je to film plný ženského údělu, frustrace a nemožnosti změny systému, pouze malých, ale pro hrdinku významných aktů rebelství.
Ze svých povinností uniká Alžběta třeba neustálým omdlíváním – protože její tělo je pod neustálým tlakem, jehož náporem se hroutí. A tak si Sissy najde v tomhle fyzickém údělu nečekaného spojence a jakési subversivní zalíbení.
Jejím největším spojencem je pak právě korzet, jehož význam je tu vlastně paradoxně nejednoznačný. Víme, že znamená porobení, dobové konvence a normy ve kterých hrdinka žije, ale zároveň jako by jí pomáhal její strastiplnou cestu životem sešněrovaným pravidly usnadnit. Sissi je posedlá svým tělem, které má tu smůlu, že je nejen jejím lidským tělem a údělem, ale také tělem symbolickým – má znamenat noblesu a nesmrtelnou krásu říšské panovnice, té, která nikdy nestárne.
Na jednu ženu z masa a kostí trošku moc, ne?
Na druhou stranu je právě Sissi přiléhavým komentářem naší neustálé posedlosti ženským mládím a jeho symboly: štíhlé tělo, jasná čistá pleť, dlouhé vlasy.
Můžeme se smát tomu, jak „primitivní“ se můžou jevit z našeho „poučeného“ pohledu Sissi diety (třeba pití vývarů nebo čerstvých masových šťáv), její beauty rutina (tříhodinové česání dlouhých vlasů) a další návyky (paradoxně dlouhodobě nálepkované jako “na svoji dobu velmi moderní a progresivní” – cvičení a sportování například). Na druhou stranu se od těch našich „poučených“ (nebo spíše protlačených marketingem kosmetických značek) nemusí zase tolik lišit. Stačí se podívat na to, kolikrát vám Instagram nabídne nejrůznější potravinové doplňky „pro krásu a zdraví“, kolik typů diet a životních stylů existuje a trenduje (a které z nich nám za rok či dva začaly připadat „bizarní“), kolik kolagenových kapslí, prášků a vodiček nám reklamy nabízí. Kolik v podstatě nesmyslných úkovů, které mají předejít stárnutí dennodenně děláme? Rozhodně v tohle nejsme o nic poučenější nebo racionálnější než byla rakouská císařovna.
Korzet je nejen přímý komentář velmi zajímavé historické postavy, ale hlavně společenský komentář postavení žen, které jsou v pasti, ze které nejde utéct – prostě a jednoduše proto, že nejde nestárnout.
Nikdy se nezavděčit
Tělo je v „Korzetu“ dar i prokletí. Fyzická schránka, která musí bojovat s očekáváními a zároveň prožívá všechny obyčejné věci, které prožívat má a chce, i když z podstaty své nositelky velmi komplikovaně - ať už jde o sex nebo potěšení z jídla, sportu nebo alkoholu.
Podobně tu funguje právě korzet – jako stockholmský syndrom. Tedy jako věznitel, kterého jsme se naučily milovat (píšu schválně v ženském rodě, protože se vztahuju k feminním tělům, která se historicky definují jako ženská) jako přítele a pomocníka.
Co se stane, když se z něj stane opravdu přítel a pomocník můžeme vidět kolem kauzy nového videoklipu Sam Smith „I’m Not Here To make Friends“.
Smith jsou tu v provokativním korzetu, který představuje osvobození od společenských konvencí – plní tedy opačnou symbolickou roli než je běžné.
Jejich queer tělo, které nenaplňuje normy a beauty standarty, se kterými se ženská a queer těla potýkají, je tu dobrovolně a vědomě sexualizované, oblečené v provokativních kouscích přisuzovaných ženám (konkrétně courám, abych byla přesná). Ano, další úroveň symboliky korzetů je ta šantánová, fetišistická, spojená s prostitucí a vnímáním ženského těla jako zboží.
Sam Smith berou všechny kontexty korzetu – svazující i podřadně sexuální – a přivlastňuje si je. Jejich tělo, které je všechno jen ne standardizovaný příklad toho, co se společensky považuje za krásné (ať už to definujeme jako „hot“, „cool“, „sexy“ nebo „fit“) se odhaluje a bere na sebe symbol patriarchálního útlaku. Je to subversivní a odvážné – jak moc se ukázalo následně v nenávistných komentářích napříč internetem, které Smith „umravňovaly“ a nevyžádaně komentovaly jejich tělo mimo jiné jako „absolutně nevhodné pro takový outfit“. Jako by sexualita a určité typy outfitů byly exkluzivní jen pro někoho (štíhlé hetero cis ženy, předpokládám).
Do oblečení se promítají společenská očekávání a nálady, a pokud někdo říká, že kus látky nemá a priori gender není to tak docela pravda – stovky let totiž žijeme ve světě, kde každý kus oděvu má svoje místo, a od svého vzniku má za úkol svému nositeli nejen prakticky posloužit, ale zároveň o něm něco říct, určit příslušnost (včetně genderu). Je jen na nás se zkusit od těhle klasických vzorců, které svazují osvobodit a zkusit je přerůst, dávat oblečení nové kontexty a významy – takové, které budou vyhovovat nám a místo útisku nám budou dělat radost.
Dát prostor radikální imaginaci, i přes to, že se nám okolí bude třeba smát nebo si ťukat na hlavu. Jako příklad si můžeme vzít nesmyslné škatulky toho, jak by se měly oblékat ženy po čtyřicítce (padesátce a tak dál) podle nejrůznějších módních nebo lifestyleových magazínů. Minisukně? Na to by starší žena měla zapomenout, stejně jako na výstřih. Naproti tomu u teenagerky jako by takové kousky byly samozřejmé až žádané. Počkat, počkat, nemělo by to být naopak? Nemělo by nám přijít zvláštní až nepřístojné sexualizovat puberťačky? A nemělo by být naopak úplně normální, aby si sebevědomá padesátnice vzala minisukni, aniž by to rozpoutalo komentáře a odsudky okolí? Chtěla bych, abychom žili v éře, kdy nám oblečení bude sloužit a dělat radost – a kdy si jeho významy budeme určovat každý*á sam*a za sebe.