Ahoj,
Vítejte u prvního newsletteru, který může žít ve vaší hlavě rent-free. Je roztěkaný jako my všichni, a tuhle „slabinu“ chce glorifikovat. Události uplynulých dní, sny, vzpomínky a souvislosti s kontextem i bez.
Naděje stárnoucích mileniálek: dvě svatby a jedna Britney
Lena Dunham a Paris Hilton se vdaly. Každá po svým a obě vypadaly happy, což se u svateb tak nějak předpokládá nehledě na okolnosti. Lena si vzala rockovýho hudebníka Luise Felbera a měla na sobě puffy minišaty s krajkovými rukávy od Christohera Kanea.
Jejich svatba vypadala jako z fiktivního pokračování Girls – bohémská post-hipsterská rapsodie ve stylu šedesátek s dotekem MiuMiu.
A samozřejmě měla na svatbě tým z Vogue.
Paris si vzala venture kapitalistu (neptejte se co to znamená, ale hrozně mě to odpuzuje a zároveň je to dokonalý match k milionové Paris) a vypadala v dlouhých cudných šatech od Oscara de la Renty jako princezna s appealem Real Housewives of dědictví aneb Kurvahošigutentag. Na jejím muži je ještě zajímavý to, že nejen, že to bude bohatý zmrdeček, ale taky nevypadá na čtyřicet. Pozoruhodné.
Ani tady ofc nechyběl tým z Vogue.
Každá se vdala přesně tak, jak bychom od nich čekaly, ale hlavně tak, jak pravděpodobně samy chtěly. Paris měla růžový družičky, Leny družička byla Taylot Swift. Pokud je vám podobně jako mě kolem pětatřiceti, a pořád jste se nevzdaly naděje, že se „to jednou stane“ a s každým dalším rokem máte pocit, že se tahle naděje exponenciálně zmenšuje, tak svatba královny nultých let a královny nepříjemných mileniálek vám tuhle naději zase vrací.
Když to zvládly tyhle dvě, tak vy (a já) taky.
Že naděje umírá doslova poslední jsme si mohli připomenout i díky Britney Spears, které se konečně podařilo zbavit opresivního opatrovnictví svého otce. Britney je volná, my můžeme být taky! Ať už to pro vás znamená cokoli. Pokud je naše volnost podvědomě navázaná na přechodový obřad jako je svatba, tak tento týden to máme doslova dvě mouchy jednou ranou.
Děti nultých let
Formovalo nás MTV, Viva (Zwei) a sledování bulváru skrze dívčí a popové časopisy. Vyrostly jsme s Paris, Lindsay a Britney, který položily svoje mladý životy na oltář showbyznysu, abychom se pak probraly z diskotéky vlastních aspirací kolem roku 2012 a podobně jako Hannah Horvath z Girls zjistily, že nás škola vyplivla do světa, na který nejsme ready a co v něm tedy budeme kurva dělat?! Byly jsme zmatený jako včely, randily jsme s kreténama a polo-psychopatama, prokousávaly se naším privilegovaným životem s dluhy, blbou prací, a blbým rodinným zázemím. A kde jsme dneska? Já třeba v gentrifikovaným Karlíně, sedím v kanclu, neumírám hlady ani zimou (letos je to docela achievement) a můžu si prohlížet fotky svateb našich životních ženských verzí Vergilia, těhle pubertálních a post-pubertálních průvodkyň životem, lajkovat všechny posty o tom, že je Britney volná, pít firemní kafe a doufat, že i můj život bude mít happy end. Ať už to znamená cokoli.
V polovině našeho životního putování, jak by řekl Dante, může naděje vypadat jako svatební post na Instagramu. Ne tvojí spolužačky ze základky, která se vdala před 10 lety a na rozdíl od tebe už má tři děti a bydlí v satelitu. Ale Leny Dunham a Paris Hilton. I v životní deziluzi chci totiž od života víc. A co je víc než mít za družičku Taylor Swift?
Už vím, mít za svědkyni Cardi B!
Nechte nás snít.
Móda: fuck off, Pařížská.
Ulice to zase dokázala. Ulice, která se stala inspirací pro nejeden trend a kterou móda v průběhu desetiletí vysála na dřeň, jak jen se dalo, je pořád tady. A já z toho mám radost. Cestou do nejgentrifikovanějších kanceláří ve vesmíru, ve Fóru Karlín, jsem na Křižíkově narazila na partičku týpků z veřejných služeb. Takový ti borci, co vyváží veřejné koše, metou listí a sympaticky zevlují mezi neuroticky spěchajícími bílými límečky. Jeden z mladých mužů měl na sobě typický oranžový pracovní kalhoty, přes který měl nenuceně přehozený khaki oversized bomber ozdobený kolem lemu po celé délce zámečky a klíčky. Spadla mi čelist, Demna Gvasalia could never. Móda není na Pařížský, ale všude kolem nás. A mě to dělá radost.
Sen týdne
Melatonin hittuje příjemně a tentokrát mě zavedl do světa, kde mě překvapil kolega z práce novým modelem low-budget telefonu za 3.000 korun. No nekup to!
Byl velký tak akorát do dlaně a oblý jako omletý kamínek z moře, millenial pink s trendy mramorovým vzorem a neměl v sobě nic moc, možná ani foťák, obrazovka byla na šířku, drobná, uprostřed vypouklého oblázku a byla černobílá. Tenhle telefon je doslova SEN. Hned po probuzení jsem cítila neskonalý smutek, že si ho nemůžu koupit. Nemohl by někdo tenhle roztomilý oblázek vyrobit? Děkuji!
Doufám, že vám moje sny i postřehy líbily a že se stanu vaši oblíbenou newsletterovou Halinou Pawlovskou!