Ahoj,
Venku je tma, já jsme právě snědla druhý oběd (rajskou s knedlíkem), takže absolutně netuším, kolik vlastně je, jak se jmenuju a jestli zrovna sedím doma nebo v kanclu.
Ale to nevadí, kromě únavy z práce, z jídla, z chůze, z cesty tramvají, z nákupu v Lidlu…jsou na světě a v mým životě i jiný věci, kvůli kterým stojí za to nespat průměrně 18 hodin denně a občas se i usmát.
Co mi dělá radost: Smíchovská edice
Kavárna Ty kávo. Otřesná cringe slovní hříčka je dokonalá k soundtracku, který tu hrajou: elektroswing, Morcheebu a když máte štěstí, tak možná i Moloko, Royksopp, Robyn nebo devadesátkovou PJ Harvey. Parov Stelar a kafe za přijatelný ceny s vibem jaký měly kavárny v nultých letech. Jediný, co chybí jsou tousty šunka-sýr. Ale mají hotdogy a zapečený chleby, pokrok nezastavíš a v časech, kdy sendvič v Esce vystoupal na přelomových 170 kč je chlebík šunka-sýr za šede pořád ještě ohromná láce.
Vůně sladu a chmelu z pivovaru. Tahle vůně je budoucnost i minulost Smíchova. Představuju si, že za pár desítek let ze starýho omuněnýho Smíchova zbyde jen tohle aroma. A bude i mladý generaci z nových bytových projektů připomínat podstatu týhle čtvrti, její dělnický swag. Eau de Staropramen.
Nonstop Netopýr mezi Andělem a Na knížecí. Nechodím tam, ale pokaždý, když ho vidím, tak se cítím o něco klidnější. Pořád tu je.
Hospoda U váhy. Je sice po faceliftu, ale vepředu jsem zahlédla sedět partu štamgastů a už se těším, jak se bude míchat s novými obyvateli gentrifikovanýho Smíchova. Takhle nějak by to šlo.
Co mi dělá radost: mezinárodní edice
Amanda Mull. S touhle autorkou / novinářkou a fellow bílou pětatřicátnicí z The Atlantic mě seznámil Matouš Hrdina.
Long-ready, který utíkají tak rychle, že si pomalu ani nestihnete rozsvítit lampičku na nočním stolku. Z posledních textů je tu ten o pandemickém vypadávání vlasů, o obalech a balení a z těch starších miluju ilustraci nových návyků a mechanismů konzumu generace mileniálů ilustrovaných na fancy kuchyňském náčiní.
Jo a tu o rosegold koši na odpadky znáte?
Instagram Fruits. Pamatujete na bibli streetstyleu 90s a 00s let? Fruits byl časopis, který mapoval specifický streetstyle v tokijské čtvrti Harajuku a v jejím okolí.
Vycházel 20 let do roku 2017 a výběr těch nejlepších fotek se objevil i v knižním vydání. Gotické Lolity, post a neopunk partičky, skejťáci, ganguro girls (něco mezi “scene queens” a japonskou verzí Snooki z Jersey Shore) a další subkultury se na nás smály z druhého konce planety a ukazovaly nám, že oblíkání nejen mluví, a dokonce KŘIČÍ!
Je zajímavý dívat se na ty modely s odstupem času. Mám totiž pocit, že extravagance a přehnanost na rozdíl od klasických trendů nezestárla a pořád funguje, je nadčasová.
A ukazuje se tak paradox toho, jak definujeme nadčasovost v oblékání. Totiž jako něco neokázalého, nenápadného, low-key. Japonské ovoce tuhle mantru převrací naruby.
Pi*ovina týdne:
Úchylný vázy. Hele já nemám ráda vázy, ve smyslu, že mi jejich nakupování a přítomnost přijdou zbytečné. Mě moc ani nezajímá nádobí. Ani porcelán. Distancuju se od trendu keramického tvořeníčka všeho druhu, hlavně toho minimalistického, ať už s nádechem čajovny nebo designových trhů. Ze všech těch, kteří dnes nově našli smysl života v hlíně, to přijímám od mojí tatérky Báry T., protože dělá vážně divný věci, který spíš vypadají jako uplácaný z jejích kérek a internetu než z hlíny, a od Setha Rogena. Protože to je Seth Rogen. Jo, mám ráda divný věci a Setha Rogena.
A lidem a věcem, pro který mám slabost odpustím kdeco.
Jinak mě keramika, porcelán, hrnky, misky a vázy nezajímají. Mám pocit, že svět je plný nádobí a váz. Svět praská ve švech pod náporem věcí, specificky tedy nádobí.
Proč další??? Tuhle otázku jsem si pokládala pokaždý, když mi Instagram nabídl další a další vázy nebo hrnky. A pak mi nabídl vázy od Zuzany Svatik a já musela uznat, že tentokrát jsem prohrála s Instáčem 0:1.
PROTOŽE ANO, TOUŽÍM PO VÁZE, KTERÁ VYPADÁ JAKO WEIRD-ASS URNA S NÁMOŘNÍKEM, KTERÝ ČŮRÁ DO PUSY MALÉ MOŘSKÉ VÍLY.
Událost uplynulého týdne
Měla jsem narozeniny. A jako pětatřicetiletá bezdětná singl žena mi přišlo ADEKVÁTNÍ je oslavit v kině na dětském představení. Nepřišla jsem závidět potomky mým vrstevnicím ani se jim za ně posmívat, šla jsem prostě na svůj oblíbený film. Dávali totiž Nekonečný příběh.
Jako cynickou zrůdu mě může těšit, že kino bylo celkem plné, a i nová generace dětí tak bude vyrůstat s dětským traumatem nás mileniálů. S traumatem z bažiny smutku. Až se ze mě stane stará zapšklá mentální boomeřice ©, pak budu vědět, že je tu něco, co nás spojuje. Strach z Nicoty a hrůza v očích koně Artaxe.
A tak zatímco dnešní děcka mají Timothy Chalameta, já měla Atreye, a zatímco oni mají hypnotický písky Duny, já měla ty červánkový oblaka nad Říší Fantazie.
A i na dětským představení v pětatřiceti jsem si dojetím lehce promáčela respirátor.
A abych neopakovala jen známý fun-facts, jako třeba ten o českém překladu, který místo SOUTHER ORACLE slyšel SANDONORIKO, nabízím ještě zajímavost z mých DM’s, kam mi napsala nejmenovaná uživatelka s tím, že na tenhle filmový fenomén psala diplomku.
Cituji tedy z DM’s a děkuju autorce:
Scéna, jak se Artax pomalu potápí v bažině je real. Artax stál na plošině, která ho pomalu potápěla a on byl vycvičen tak, že se nesmí ani hnout. O to víc to bylo srdcervoucí, protože v jeho očích byl strašný strach a prý u této scény brečel celý štáb!
(K tomu můžu jen říct – panebože díky, že máme dneska CGI)
Důvody, proč stojí za to NEŽÍT
Karel Janeček (obecně a už delší dobu)
„Sametwashing“ jak tomu říká Jonáš Zbořil, neboli marketingový výprodej výročí sametové revoluce - od triček s Havlem přes slevy na boty v hodnotě 17 %
Plný Google účet (existuje skvělý návod na to, jak ho pročistit a pak taky existuje stav, kdy nic z toho nepomáhá…)
Pokud máte z dnešního newsletteru mixed feeling, tak je to správně.
Já je mám totiž taky a nejen z něho.
Mějte se přesně tak, jak chcete nebo jak chcete, aby si ostatní mysleli, že se máte. Já jdu snít o knedlících s vejcem a holografických perličkových šupinkách šťastnýho dráčka Falcora.
Dá se někde zjistit, kdo dělal ten překlad pro dabing? Tím bychom asi zjistili autora Sandonorika :)