Ahoj,
hodně dlouho jsem nic nenapsala. Doběhl mě život. Dospělost. Povinnosti. Vyhoření. Zírání do monitoru. Únava. Nesoustředěnost. Psaní mi prostě přestalo dělat radost a stala se z něj bolestivá povinnost, která musí být vykonána.
Místo uspokojení jsem měla u klávesnice ztuhlý prsty a v hlavě prázdno.
Ale to se stává. Uvidíme, jestli se s tím dá něco dělat nebo ne.
Přemýšlela jsem nad tím, proč mě tak uklidňuje koukat na komedie ze střední školy. Archetypální příběhy, kde všechno bezpečně žije v předem daných mantinelech.
S archetypální střední americkou high-school jsem vyrůstala a dospívala. A v mnoha ohledech ve mně zanechala jak životní očekávání, tak předem danou společenskou strukturu se kterou jsem podvědomě počítala. Americká střední je ve filmech a seriálech přísně kastovaná, ale zápletka děje a jeho pointa nám naznačují, že zdánlivě neměnný společenský model jde rozbít, a nejen to, že je to nutné pro to, abychom dospěli a posunuli se v životě dál přes svoje předsudky.
Je to nutné nejen pro to, aby dějový oblouk dosáhl klimaxu, ale především pro to, aby si všichni zúčastnění uvědomili, že bez disruptivních pokusů tenhle systém narušit vlastně nemůžeme ničeho dosáhnout. Naznačují nám, že bez katarze, která otočí zajetý systém na hlavu nebo ho odhalí a obnaží jeho nesmyslnost se v životě neposuneme dál.
Je jedno, že reálná střední nejspíš vypadá docela jinak, to nechávám stranou.
Důležitý je tady právě onen uměle vykonstruovaný, jednoduchý svět, který obyčejně vypadá následovně: rozdělení na neprostupné sociální vrstvy šprtů, krásek, sportovců, ajťáků, skejťáckých povalečů, artsy děcek a dalších mikroskupin z nichž každá si přísně staví na svojí exkluzivitě (i v rámci „loserských“ partiček) a nepropustnosti.
Do tohoto přesně nalinkovaného světa vstupuje nováček, který se snaží zorientovat a pomocí svého Vergilia zjistit, kam v rámci sociální stratifikace zapadá. Vergilius obyčejně bývá ze skupin, které máme vnímat jako ty s menšími sociálními výhodami a jen velmi nenápadně proplouvá středoškolskými chodbami.
Ty nejvýše postavené skupiny v hierarchii definuje společenská prestiž symbolizovaná stereotypní krásou, oblečením, které definuje nejvyšší standardy dobového luxusu v kontextu střední a často také dobrým původem. Hledání hlavního hrdiny*nky místo, kam patřit začne rozehrávat soukolí příběhu, který všechny tyhle vzorce postupně odhaluje a na konci je obrátí na hlavu. Hlavní hybatelé děje jsou většinou dva: sázka nebo pomsta (nebo podobný motiv, spojený s pubertální agresivní frustrací). Dál tu najdeme často proměny, související právě s pokusy prostoupit sociální strukturu a taky, pro mě vlastně nepřekvapivě, dost násilí.
Legrační násilí a brutalita, ať už jde o komické padání z oken na večírcích nebo střelení šípu do zadku učitele nebo sražení autobusem v plné rychlosti jsou sice groteskní, ale kromě komického efektu vyvolávají dojem puberty, která dokáže být šíleně drsná a krutá. To se pak naplno odráží ve filmech, kde je hybatelem pomsta (extrémní příklad je film Heathers, kde jedna smrt střídá druhou jen aby děj vygradoval do školní exploze). Motiv „teenage“ rage je fascinující, a jako by ukazoval nejen potlačované frustrace, ale taky je naplno uvolňoval, protože kdy jindy se ještě můžete projevit do morku kostí než na střední. Jako by právě tohle období mělo být tím posledním, které vám to dovolí než se zařadíme poslušně do systému a frustrace budeme ventilovat už jen na hodinách jógy nebo kickboxu.
Zvláštní paradox, který nám nejdříve přehraje celou pohádku o převrácení společenského systému a vypuštění frustrací, naznačí nám, že jedině tak, se můžeme posunou do dalšího životního stadia, ve kterém už ovšem budeme naprosto klidí a krotcí. Dospělí.
Když vidím, že po devadesátkách je v plným rozkvětu móda nultých let, nutí mě to zababušit se do peřiny a znovu sjíždět Mean Girls a další moje oblíbený filmy tohohle žánru. Je surreálný vidět reálný teenagery v obchoďáku oblečený v tom, co jsem nosila (nebo chtěla nosit) já (mínus obří skejtový „chleby“). Jako by nás něco přes tu generační propast spojovalo. Bokový rozšířený džíny a frustrace.
Přemýšlím, kam odchází naše středoškolská frustrace, naše chuť rozbíjet dané pořádky. Ubije ji dospělost a uvědomění, že všechno je složitější než zasedací pořádek v jídelně. Ubije ji stereotyp. Nechuť něco měnit. Podvolení.
I přes tu jednoduchost a taky trochu pro ni, mě tenhle žánr baví, i přes jeho obecné podceňování. Nejde tu o generační výpověď, síla je v univerzální jednoduchosti, která se netváří, že je něco víc – a možná pro to v ní nakonec jde najít něco, co přesahuje sled generací a posloupnost toku času.
Puberta je doba plná nadějí, ideálů, objevování a nových věcí. A i přes to, že na střední je „každý pro někoho peklo“ jak zazní v „Romy a Michele“ je to pořád čas, který je zasvěcený nejen přítomnosti, ale hlavně budoucnosti. Co bude potom? Ptáme se, když běží titulky. Potom totiž může být cokoli. Bohužel to obyčejně bývá právě jen „dospělost“. Nudná, konformní a předvídatelná. V pubertě bylo možné cokoli. Proto se tam ráda vracím.
P.S. O teenage komedii Do Revenge už brzo budu psát pro Punčák (Deník N) a nejspíš taky udělám seznam svých nej teenage komedií (s trochou kontextu).