Raffaella Carrá: Třpytky, televize a sexuální revoluce
Otevřete šampáňo, dneska vás čeká velká nádhera!
Ahoj,
tohle bude zatím nejdelší newsletterka, doslova KRÁLOVNA mezi newsletterkami. Jde o text, který jsem napsala před pár měsíci jako nekrolog Rafaelly Carrá a který mi ležel v tzv.šuplíku. Chápu, že psát o italských popkulturních ikonách je niche, takže ještě, že mě máte. Otevřete si láhev prosecca a pokračujte dál.
Text publikuju proto, že jsem se správně italsky dojala u posledního dílu Drag Race Italia, který byl právě “Národní Raffaelle” věnovaný. V rámci disciplíny muzikálového čísla, kterým se samozřejmě říká “Rusical”, se tak italský královny musely poprat s číslem, který její životní příběh a úspěchy popisuje textem i tancem a na mole musela každá z queens předvést svojí vlastní Rafaellu.
“Jak v Itálii poznáš, že je někdo gay? Tak, že začne pouštět její písničky a tančit.”
Abych citovala (zahraniční) zdroj všeho - internet:
“Raffaella Carrà it is undoubtedly a point of reference among the most absolute for many artists in the world drag, and certainly could not miss a tribute to this diva by the pivotal show of this art on TV. Both for the careful choice of costumes that have ranged between an infinite number of genres, and for the use of the same at times arte drag performing in men’s clothes, both for the choreography and the songs that have become popular and unmistakable in half the world, Raffaella Carrà is one of the greatest examples of entertainment that the drag world took as an example to follow, without forgetting the extreme professionalism that has always distinguished the showgirl par excellence. Civil rights too: Raffaella Carrà in fact, he is also one of the most loved characters by community LGBTQ+, who has always loved her, being reciprocated above all for the support and closeness that the diva has always shown for battles in favor of civil rights.”
A tak mi nezbývá, než seznámit vás s Raffaellou Carrá. Budete koukat.
Pamatujete si na scénu, která definuje „Velkou nádheru“ Paola Sorrentina?Stárnoucí spisovatel Jep Gambardella prochází večírkem na střeše římského paláce, všude se divoce tančí, kamera se soustředí na jednotlivé výjevy, jako by to byly střípky ze “Zahrady pozemských rozkoší” od Bosche. Dekadence italské smetánky, stárnoucí zbohatlíci, mladé hvězdičky a spousty dalších... A do toho si Jep skoro nezúčastněně zapálí cigaretu…
…celý výjev by ovšem nebyl tak ikonický, kdyby ho nedoprovázela ta správná hudba:
remix od Boba Sinclaira slavného hitu italské moderátorky, showgirl, zpěvačky, herečky a tanečnice Raffaelly Carrá „Far l’amore“.
Ta v rozhovoru v pořadu „Che tempo che fa“ v roce 2019 prozradila, že si volbou svojí písně do téhle scény nebyla vůbec jistá:
„Říkala jsem Sorrentinovi, že si nemyslím, že se tam hodí- však jste to viděli, všichni ti dekadenti z Říma, jak se tam kroutí a svíjí…to prostě nejsem já. Podívej, říkám Sorrentinovi, Jep s cigaretkou a celá ta zoo…já jsem přece nikdy nebyla jako oni.“
A nakonec je to právě hudba Raffaelly Carrá, která italskému oscarovému opusu dala ten správný rytmus a jeho soundtrack se nám navždy vypálil do podvědomí.
Pionýrka mikáda
Rafaella Carrá (vlastním jménem Raffaella Maria Roberta Pelloni) je pro italskou popkulturu zásadní pilíř. Talentovaná, ambiciózní a pracovitá herečka, která během šedesátých let natočila několik filmů, včetně hollywoodských produkcí („Ryan’s Express“ po boku Franka Sinatry), a v sedmdesátých letech pak začala vystupovat v televizi, tančit a zpívat, aby na obrazovce zůstala dobrá 4 desetiletí.
Pomohla definovat a změnit podobu italské televizní zábavy, a úspěchy hudební a televizní sklízela i na mezinárodním poli.
Jde také o zásadní postavu gay kultury i italského feminismu. Feminismu na první pohled nenápadného, ovšem podle ohlasů současných italských feministických představitelek a představitelů naprosto nezbytný: s Raffaellou Carrá ostatně vyrůstaly dobré dvě generace Italů a Italek, ale milovali ji také v Jižní Americe nebo ve Španělsku. Carrá změnila ráz televizní zábavy a dokázala, že jedna drobná energická žena může být stejně dobrou moderátorkou, producentkou a idea-makerkou, jako tým slovutných mužů.
Ale hlavně byla viditelnou představitelkou sexuální revoluce přístupné všem, v jejích písničkách najdete ženské potěšení z tělesnosti a sexu, stejně jako v jejích tanečních číslech. A za zmínku stojí také její „Carramba-boys“ – soubor mladých a krásných tanečníků, který později doprovázel její taneční čísla jako dokonalá antiteze polonahých žen a „dívek-objektů“, které vstupovaly na soukromých televizních kanálech Silvia Berlusconiho a symbolizovaly absolutní male-gaze dobové nejen italské popkultury.
Carrá se svými písničkami a tanečky nebyla omezená zdmi nočních kabaretů, ale vystupovala v prime-timeu veřejnoprávní televize. Její revoluce nebyla na barikádách, ale v drobných gestech a pečlivě volených slovech, ve třpytivých outfitech a v popových písničkách v rytmu samby. Později pak v podmínkách italské televizní zábavy, prolezlé korupcí, machismem a sexismem, kterou v devadesátých letech pohltil podnikatel, magnát a nejvlivnější politický představitel země Silvio Berlusconi, vytvořila přístav, který byl jako hřejivá, barevná a roztančená mateřská náruč s kontaktními pořady plnými rozhovorů, mezinárodních hvězd, soutěží a tanečních čísel. Jak zmiňuje publicistka a filosofka Giada Biaggi ve svém nekrologu pro italský Cosmopolitan:
„Raffaella stále žije mezi námi a ví nejlépe ze všech, že tancovat vláček v papundeklovém televizním studiu může mít podobně revoluční potenciál, jako Kapitál Karla Marxe.“
Dědictví platinového mikáda
Carrá prostě k Italskému kulturnímu dědictví patří podobně, jako Božská komedie, Versace, Gucci a pizza a papež. Znalci tamní popkultury tvrdí, že inspirovala i Madonnu (slavným účesem i tancem „tuca-tuca“). Faktem je, že dávno před Madonnou dokázala svým obnaženým pupíkem a písničkami o sexu pobouřit celou prudérní katolickou Itálii a Evropu. A jak napsal v roce 2020 deník Guardian „Ve své době ukázala celé Evropě, jaké to je mít potěšení ze sexu.“
Je snad něco revolučnějšího než žena, která dává hlasitě najevo své potěšení? Možná, že jedině žena, která donutí, aby o tom potěšení zpívala celá Evropa.
Carrá byla také módní ikonou. Patřilo k ní, podobně jako později k Anně Wintour, neodmyslitelné platinové mikádo. Jenže Carrá nebyla ani přírodní blondýnka, a neměla ani rovné vlasy. Ikonická „helma“ proto o to více působí jako osobní rozhodnutí něco na sobě změnit. V dnešní době diktátu absolutní sebelásky to může působit jako subversivní gesto – když se nám něco nelíbí, změňme to, bez výčitek, nemusíme se milovat bez výhrad.
Účes jí pomohl vymyslet milánský kadeřník Jill Vergottini, který se v 60. a 70. letech staral o image velkých italských hvězd. Mikádo se prý hodilo k jejímu tanečnímu stylu – ať už udělala jakkoli rychlý a spontánní pohyb, vlasy se vždy vrátily zpět na místo a držely tvar. A tak Carrá od sedmdesátých let nasazuje „helmu“, kterou nesundá až do samého konce 5.7.2021. Helmu, která znamenala italskou televizní zábavu. Dnes by se řeklo, že to byl „brand“, já bych spíš řekla, že to bylo brnění před světem, alterego milé, veselé, naslouchající a usměvavé divy, která je svému publiku nablízku a umí mu naslouchat. Alterego, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi až do konce. Alterego, které vynosilo spousty fantastických kostýmů, elegantních i výstředních šatů, provokovalo ve třpytkách i ve statement-saku nebo rafinovaných, a přesto pompézních overalech. Proklikávat se galerií 50. let působení Raffaelly Carrá je jako listování encyklopedií módy.
Kdyby byl konec světa, tak zas půjdu někam dál
…zpívá Carrá ve svém hitu „Tanti auguri“ (Všechno nejlepší).
5. července 2021 po dlouhé nemoci, o které na veřejnosti nikdy nemluvila - podle slov jejího dlouholetého partnera choreografa Sergia Japina nechtěla, aby na ní publikum vzpomínalo jinak, než jako na profesionálku s velkým srdcem a věčným úsměvem na rtech - odešla ve svých 78 letech Carrá opravdu někam dál. A jsem si jistá, že tam někde rozjede skvělou show.
Chtěla odejít tak, jak žila a nezatěžovat své fanoušky a publikum trápením, před kterým je celý život vysvobozovala hudbou a možností útěku do světa zábavy a fantazie.
Mě vždycky nejvíc fascinovala scénografie, kterou jsem kdysi zahlédla v italské televizi: za zvuků písničky „Tanti auguri“ v ní Carrá tančí v televizním studiu mezi miniaturami italských památek:
„Můj život je jak ruleta a moje čísla ty už znáš, moje tělo zátěžový koberec, kde tak rád usínáš…“
zpívá a tancuje mezi šikmou věží v Pise a Vatikánem:
„Jak se koukám po celé zemi, tak mi došlo že, není války a nenávisti, když v posteli láska je! A proto je krásný milovat se od Terstu až dolů, je krásný milovat se s kým jen chceš!“
Carrá gratuluje každému, kdo má milence a milenky a v upnutých lycrových zvonáčích s pupíkem jak jinak než obnaženým, se usmívá do kamery. A propos milenci – spekulovalo se o románku, který měla údajně mít s Frankem Sinatrou a v těch nejdivočejších hlubinách bulváru dokonce o tom, že ji chtěl požádat o ruku.
Dlouholetým partnerem Carrá byl režisér Gianni Boncompagni, a pak právě choreograf Sergio Japino. Ovšem nikdy se nevdala a nikdy neměla děti.
Carrá žila tak, jak zpívala.
Singl „Tanti auguri“ vyšel v roce 1978 a Itálie byla pobouřená. Kdo ovšem hned písničku přijal za svou byla mezinárodní gay komunita, pro kterou je Carrá od té doby ikonou. A nebyl to první skandál, který tahle drobná energická žena způsobila.
Pupík světa
9.října 1971 Carrá otevřela deváté vydání zábavní pěvecké soutěže italské veřejnoprávní televize Canzonissima, a to v kostýmu, ve kterém jí byl vidět pupík, což bylo vůbec poprvé v historii televize.
V následujících dnech média nereferovala o ničem jiném. A jako by pupík snad prudérní měšťácké společnosti nestačil, Carrá navázala- jak jinak - písničkou.
Ta se jmenovala „Tuca-tuca“ a patřil k ní stejnojmenný taneček, ve kterém se Carrá a její taneční partner navzájem dotýkají hlavy, ramenou, boků a nohou, to celé zakončené elegantním „dipem“.
„Už si nepamatuji jméno televizní kostymérky, která mi vymyslela komplet, ze kterého mi koukalo břicho a pupík. Ale v té době to už byla móda, v létě chodilo venku spousty dívek v dlouhých nohavicích s pupíkem venku, a mě nedělalo žádný problém se takhle ukázat v televizi. Byla jsem svobodná. I to trhání hlavou při tanci byl znak svobody, osvobození se od zažitých vzorců, od topornosti.“ Vzpomíná na slavný opening televizní show v roce 1970 Carrá. Podle ní nešlo o žádnou provokaci, ale prostě a jednoduše o módu:
„Mám malinký pupík. Maminka mi vyprávěla, že když jsem se na klinice v Bologni narodila, tak poprosila porodníka, aby mi ustřihl pupeční šňůru opravdu pečlivě, aby mi zůstal pupík maličký jako tortellini.“
Legenda říká, že šlo o první odhalený pupík v TV. Není to ovšem tak, už rok před Carrá, v roce 1969, vystoupily ve stejném pořadu sestry Kesslerovy také s odhaleným pupíkem, jenže si toho skoro nikdo nevšiml. Proč? Podle televizního producenta Salva Guercia proto, že sestry Kesslerovy byly proslulé propracovanými a velmi precizními chorografiemi, kdyžto Carrá působila na obrazovce jako „utržená ze řetězu“, její spontaneita a charisma doslova propichovaly obrazovku. I proto byl její pupík doslova středem pozornosti a její veselé, uvolněné choreografie, ve kterých si dokázala hrát s tělem, jako by to byl hudební nástroj, tenhle efekt jen znásobily.
Po prvním televizním „tucatucání“ dostala Carrá s kolegou pokyn tančit otočení téměř kompletně zády k publiku. Jenže „tucací“ revoluce už byla k nezastavení a písnička letěla vzhůru hitparádou. Jak Carrá glosuje v talkshow „Che tempo che fa“:
„Den po vystoupení vyšel ne úplně pěkný článek v L’Osservatore Romano (oficiální deník Svatého stolce), ale písnička už byla na sedmém místě hitparády, takže tu hitparádu přetiskli jen do šestého místa, a jak se posouvala výš, vždycky ji o kousek usekli, až tu hitparádu přestali tisknout úplně.“
Itálie se zamilovala. A pak ještě víc, když „Tuca-tuca“ Carrá předvedla v podání s hercem Albertem Sordim, tomu totiž ani vysocí představitelé televize nemohli říct ne.
Z dnešního pohledu to celé může působit až komicky, protože taneček působí zhruba podobně, jako macarena, a dá se rozhodně pochybovat, že dnes by něco podobného ještě někoho dokázalo pobouřit. Na druhou stranu byla písnička nabitá sexuální energií, a to jak v textu, tak právě v tanci. V následujících letech se pak Carrá stává miláčkem a stálicí italského televizního publika a vstupuje do dějin popkultury, kde její místo potvrdí samotná královna královen Madonna – když v roce 2012 v rámci svého MDNA Tour zatancuje taneček takřka identický „tuca-tucání“.
Od sedmdesátých let do současnosti vyprodukuje, odmoderuje, protančí a prozpívá několik televizních formátů, vždy s absolutním diváckým úspěchem. Od televizních shows napojených na státní loterii, přes kontaktní pořady s diváky na telefonu po formát, který v sobě kloubí taneční čísla a překvapení pro publikum a hosty (podobně jako to měl v Českém prostředí dělat pořad „Hogo fogo). V jejím studiu se vystřídalo nespočet italských hostů i zahraničních hvězd jako právě samotná Madonna nebo Britney Spears v úplných začátcích pěvecké kariéry.
Lettermanan versus Carrá: „Jsem žena, ale vydělávám jako muž“
Carrá nebyla nejlepší zpěvačkou, kterou kdy Itálie měla, byly tu Mina, Patti Pravo a další, stejně, jako nebyla první ani poslední televizní showgirl.
Jenže chtěla být nejlepší, jiná, a navíc jako první žena přinesla do televize jiný styl:
„Všechny showgirls a zábavní pořady byly tehdy, když jsem začínala, takové učesané, elegantní, přesné…ale to jsem prostě nebyla já. Točila jsem zrovna v Paříži film a objevila jsem muzikál „Vlasy“, chodila jsem na něj snad skoro každý večer, a říkala si „páni, tak takhle vypadá svoboda“. Když jsem se pak vrátila do Itálie, čekali mě 4 televizní programy, které souvisely se začátkem festivalu San Remo, měla jsem pomáhat s různými skeči a tanečními čísly. A já měla na producenty jediný požadavek – aby mi dali 3 minuty, ve kterých si můžu dělat co chci. Trošku se báli, ale já neudělala nic špatného! Tuca-tuca pak bylo to nejvíc, co se týče svobody, ale to mi taky hned zatrhli.“ Směje se Carrá v televizním rozhovoru.
Carrá zaznamenala se svojí hudbou i shows úspěchy také v zahraničí – oblíbená je dodnes u španělského publika a milují ji také v Jižní Americe. Jeden příklad za všechny –kondolence k jejímu úmrtí sdílela na sociálních sítích třeba uruguayská herečka a zpěvačka Natalia Oreiro. I pro ni byla Carrá zdrojem inspirace.
V roce 1986 vystoupila v populární talkshow Davida Lettermana při příležitosti natáčení pěti epizod její populární tv-show „Buonasera Raffaella“ v Newyorských studiích televize RAI. Byl to obrovský úspěch a sledovanost stoupala i díky tomu, že se program vysílal najednou v Severní i Jižní Americe a samozřejmě v Itálii.
A show to byla velkolepá – nechyběl živý orchestr, taneční soubor a plejáda známých hostů: Henry Kissinger, Joe Cocker, Stevie Wonder nebo Ginger Rogers. A stopáž? Přes 3 hodiny živé zábavy!
„Naším dalším hostem je moderátorka nejpopulárnějšího italského televizního pořadu!“ Uvítá ve studiu Letterman Carrá, obrněnou dokonalým úsměvem, svojí ikonickou platinovou helmou a ve variaci na pánský frak. Letterman, moderátor proslulý sarkasmem a tvrdým humorem, kterým si dobírá hosty, a rozhodně nejde daleko pro ponížení (viz jeho rozhovory s Britney Spears nebo Lindsey Lohan) si Carrá dobírá, jenže…se mu to moc nedaří.
Platinová královna je příliš připravená a moc dobře ví, jak reagovat.
Šaramantně moderátora opraví, když neumí vyslovit správně její jméno „Carrá, s přízvukem…já vím, to vy moc nepoužíváte…“ a když se mu zmíní, že v její show, které se Letterman povýšeně vysmívá, hostovali třeba nositelé Nobelovky (Letterman: „Aha, to jsem netušil, že se to dává za cvičení s obručí.“), na vtip reaguje jmenováním všech úspěšných hostů a nezapomene zdůraznit, že jde o nejsledovanější italský pořad:
„Tak to asi v Itálii vyděláváte hodně peněz, co?“ Skáče na lep moderátor:
„Ano, vydělávám. A daně platím. A je to pro ženy velký úspěch, byly časy, kdy velké peníze vydělávali jen muži, dnes už konečně i ženy.“
Kontruje skvělou angličtinou Carrá. A když ji Letterman přirovná k Johnny Carsonovi a Edovi Sullivanovi, Carrá místo poděkování opáčí, že: „To jsou oba skvělí muži, ale já jsem žena. Tak co takhle přirovnat mě třeba k Ann-Margaret a Barbaře Walters? Ale víte co…já jsem prostě jen Raffaella Carrá.“ Usměje se s falešnou skromností do kamery.
Je roztomilá, ale nekompromisní, dokáže svoji práci prodat, prostě proto, že ví, že být jen dobrá v mužském světě nestačí. Musíte být ještě lepší a nestydět se to o sobě říct. Tak, abyste navíc muži naproti zároveň zdánlivě dali prostor. Rozhovor u Lettermana je nadčasovou ukázkou toho, s jakou rétorikou se často i dnes v podobných formátech setkáváme. A jak moc, a přesto strašně málo, se toho za pár desetiletí, co od roku 86 uplynulo, vlastně změnilo. Jen Lettermana u nás dnes nahradil Jan Kraus, a Raffaellu Carrá úspěšné influencerky nebo herečky.
Carrá nám všem dodnes dává lekci toho, jak uspět v mužském světě, jak hrát podle jeho pravidel, a přesto se neshrbit. Bylo by fajn, kdyby se ta pravidla konečně změnila. Do té doby tu máme živý odkaz Raffaelly a pokaždé, když nám bude v tomhle velkém světě na nic, si můžeme vzpomenout, že ukázat pupík a nestydět se sama za sebe a svůj životní styl může být také cesta k revoluci.